Na verandě vily z třicátých let minulého století na pražské Ořechovce je Jiří Stránský pohodlně usazen v zahradním křesílku, nohu má přes nohu, a když vypráví o knihách, pořád se usmívá. „Teď akorát čtu knihu, kterou mi dal můj syn. Naprosto vynikající Poutník – Mágův deník od Paula Coelha. To je úžasné,“ říká Stránský, který nejraději čte v křesle. „Já jsem vycvičenej z kriminálu, takže v posteli, na rozdíl od mé manželky, vždycky spím a nikdy nečtu,“ vypráví bývalý předseda českého PEN klubu Stránský. Knihy Stránskému pomáhají i při psaní fejetonů, článků nebo scénářů. „Když píšu třeba fejeton, tak potřebuji převekslovat. Trochu se odreagovat. Proto vezmu nějakou knihu, kousek si přečtu, a díky tomu si přehodím v hlavě veksla,“ směje se Stránský. V jeho pracovně, ve druhém patře domu, mě překvapuje kniha Smrt Zajdy Munroa od australského rockového hudebníka Nicka Cavea. „To mám moc rád, úžasná kniha. Ale mám rád i zázračnou knihu od Williama Saroyana O neumírání nebo další knihu Ivana Klímy Moje šílené století, ta je opravdu vynikající,“ tvrdí Stránský. ?
***
Jiří Stránský ? „Občas odložím knihu a podívám se v televizi na nějaký dobrý dokument – a ten den mi uteče natotata,“ usmívá se. ? „S Klímou můžeme za to, že do literatury vstoupila Irena Obermannová. Na její Deník šílené manželky jsme jí tehdy dali dobrý posudek,“ tvrdí Stránský. ? „Také jsem uvedl do života profesora Jiřího Krupičku, který žije v Edmontonu a minulý týden mu bylo 97 let. Tady mu vyšlo sedm knih a jeho prvotinu Renesance rozumu označil Václav Havel za knihu roku,“ říká spisovatel.
