Sobota 20. července 2024, svátek má Ilja
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Velebili jste nacisty i Hitlera

Česko

U LEDU V únoru před 64 lety obžaloval prokurátor čtyři novináře, kteří za války kolaborovali s Němci

Část českých novinářů za války aktivně kolaborovala s okupačním režimem. Před Národní soud šlo 21 novinářů, další případy měly na starosti mimořádné lidové soudy.

Padlo sedm rozsudků smrti. Za psaní článků soudci novináře obvykle na popraviště neposílají. Krátce po skončení druhé světové války byla ale jiná doba a retribuční soudy odsoudily za kolaboraci s nacisty na smrt hned sedm novinářů.

Odpoledne 22. dubna 1947 uložil Národní soud v ostře sledovaném procesu s prominenty protektorátní žurnalistiky hned čtyři tresty smrti. Ještě týž den pověsil kat válečného šéfredaktora Poledního listu a Večerního Českého slova Karla Wernera a jeho kolegu z deníku Venkov Vladimíra Krychtálka. Pouhých pětatřicet minut před popravou dal prezident Edvard Beneš milost někdejšímu šéfredaktorovi A-Zetu Jaroslavu Křemenovi, smrti unikl i v nepřítomnosti souzený Emanuel Vajtauer, který už v květnu 1945 zmizel.

Proces s novinářskou čtyřkou zahájil mimořádný Národní soud v justičním paláci na pražské Pankráci 8. dubna v devět hodin ráno. Trestnímu senátu, do kterého se jen těsně nedostala vdova po Juliu Fučíkovi Gusta, předsedal generál Jaroslav Šrámek.

Chtěl jsem prospět národu Proces Šrámek zahájil čtením obžaloby. Tu již v únoru sepsal národní prokurátor František Tržický, který si za války odseděl dva roky ve vězení. Podle obžaloby všichni čtyři podporovali nacismus a fašismus. Werner měl navíc svými články spoluzavinit smrt národní socialistky Františky Plamínkové a podílet se na založení Ligy proti bolševismu. Krychtálek pro změnu prosazoval postihy pro příbuzné emigrantů, a měl tak přispět k věznění a smrti některých z nich.

Hned další den přišli na řadu souzení novináři. Čtyřiačtyřicetiletý Krychtálek vysvětloval, proč psal oslavné články o nacistech, třeba při „výletu“ do dobytého Polska, a jakým způsobem řídil Národní svaz novinářů. Povinné zjišťování árijského původu novinářů označil podle tehdejších Svobodných novin (tak se tehdy dočasně jmenovaly Lidové noviny) za komedii s tím, že přece ani „on neměl doklady v pořádku“.

O čtyři roky mladší Werner, který měl německou matku a již v roce 1925 vstoupil do Národní obce fašistické, kolaboraci víceméně přiznal. Tvrdil ovšem, že jeho důvody byly šlechetné, když prý věřil, že dohoda s nacisty je nezbytná. „Cítím se vinen, nikoliv však v případě paní Plamínkové, a veden jsem byl snahou prospět svému národu,“ cituje z jeho výpovědi Jan Rödling ve své bakalářské práci Causa Karla Wernera před Národním soudem. Revolver na stole?

V dalších dnech přišli na řadu svědci, popřípadě čtení jejich předchozích výpovědí. Novinář Antonín Otmar řekl, že ho Křemen nutil psát oslavné články a vpisoval mu do textů aktivistické pasáže. Jeho kolega Emil Škaloud tvrdil, že Křemen sám nadiktoval úvodník a pak jej bez jeho vědomí podepsal.

Podobně mluvili svědci i o Wernerovi. Nutil je prý psát aktivistické články a někteří potvrdili, že kvůli tomu přišli o práci, třeba Edvard Cenek, podle kterého míval Werner při jednání s redaktory na stole revolver. Jiní naopak tvrdili, že se Werner nechoval špatně: třeba Václav Jirásek jej označil za „jednoho z nejslušnějších šéfredaktorů, který redaktorům nevyhrožoval“.

Hodně Wernerovi přitížila výpověď dalšího novináře B. Arnolda. Ten potvrdil, že Werner své lidi nutil do psaní kolaborantských úvodníků, a líčil Wernerovo chování v posledních dnech války. „Prohlásil, že bude lepší, než aby se dal pověsit před Melantrichem nebo vláčet lůzou po Václaváku, že se raději dá do Volkssturmu (německá domobrana, zřízená v září 1944), aby padl čestnou smrtí,“ vzpomínal Arnold.

Werner se zpovídal i z podílu na popravě bojovnice za práva žen Plamínkové, o které v únoru 1942 napsal dva články. „Známé osobnosti bývalého režimu, které dosud vykonávají významné veřejné funkce, jsou nežádoucí. Mlčení takových odpovědných funkcionářů se pak vykládá jako tichá demonstrace, jako odpor proti novému vývoji,“ napsal do jednoho z nich. Plamínkovou pak zatklo gestapo a 30. června ji zastřelila popravčí četa.

Werner se hájil, že mu kampaň proti Plamínkové nařídili Němci a že k její smrti nepřispěl ani nepřímo. Naopak spolupracovnice Plamínkové Irena Malínská tvrdila, že Werner má „velkou vinu, ne-li hlavní vinu, že paní Plamínková byla zavražděna“.

Byli jste věrolomní, podlí Tržický navrhl 19. dubna všem čtyřem novinářům trest smrti. „Dali jste se do služeb nepřátel, byli jste věrolomní, podlí a zaprodaní. Vaše vina spočívá v tom, že naplněni strachem, prosazovali jste sobecky jen své zájmy,“ deklamoval teatrálně.

Krychtálek ve své závěrečné řeči připustil, že dělal chyby, ke smrti příbuzných emigrantů prý však nijak nepřispěl a k psaní aktivistických článků měl prý důvod. „V Německu chtěli jedni Čechy bezohledně vyhubit, druzí se chtěli s Čechy dohodnout a potřebovali českého aktivismu jako argumentu,“ vysvětloval. Werner, který za práci pro okupanty zásadně odmítal jakékoliv mimořádné odměny, připustil, že byl fanatikem, nikoliv však nacistou. „Pojem nacismu je totožný s hrůzami Majdanku, Buchenwaldu a Lidic, ale kde je u mne třeba jen slabý náznak takového chování?“ ptal se. Připustil, že sám napsal 580 aktivistických článků, ovšem prý „jen proto, abych uvaroval národ od ještě větších ztrát. Bil jsem na poplach před lehkomyslností, s jakou naši lidé kolikrát zbytečně kladli katu hlavu na špalek“.

Na rozhodnutí si Národní soud nechal tři dny; rozsudek vynesl 22. dubna. Všichni čtyři novináři dostali trest smrti. „Obžalovaní propagovali a podporovali nacistické hnutí... schvalovali a obhajovali nepřátelskou vládu na území republiky... všichni napsali po stovkách článků... v nich velebí nacistické hnutí i Hitlera,“ vysvětlil Šrámek. Werner a Krychtálek měli podle soudu i podíl na smrti konkrétních lidí. Soud sice Wernerovi uvěřil, že do kampaně proti Plamínkové ho dotlačili Němci, podle Šrámka bylo ale „povinností takový příkaz odmítnouti, ať už hrozilo jakékoliv nebezpečí“.

***

Prohlásil, že bude lepší, než aby se dal pověsit před Melantrichem nebo vláčet lůzou po Václaváku, že se raději dá do Volkssturmu, aby padl čestnou smrtí

Autor:

Kompletní péče o pleť v jedné tyčince? Podle Manufaktury to jde
Kompletní péče o pleť v jedné tyčince? Podle Manufaktury to jde

Na cestách může být péče o pleť a pokožku náročná. Abyste s sebou nemusela neustále nosit denní a noční krém, sérum, balzám či masku, přišla...