Pustila jsem si včera ráno rozhlas a co neslyším? „Perverzní pedofil s rouškou, co neseděl ve vězení jen díky tomu, že měl peníze na právníky a na odškodné. Přesto milovaný a obdivovaný. Idol, hrdina naší doby.“ Zrovna četli fejeton o Michaelu Jacksonovi, o kterém bych napsala přesně totéž, co autor, snad jen trochu jinými slovy. Ulevilo se mi, že už to napsal někdo jiný a já se tudíž tím ztělesněním povrchnosti a kýčovitosti západní civilizace nemusím zabývat. Zároveň mi ovšem vyvstal problém: najít jiné téma fejetonu. Zazáviděla jsem autorům pondělních fejetonů, že mají příští týden prázdniny a nemusejí si nic vymýšlet.
Na Velehradě se letos nejspíš nesejde dvě stě tisíc lidí jako v roce 1985 a docela určitě tam nezazní pitomá slova funkcionáře okresního formátu o tom, že se „sešli na mírové slavnosti“. Bude to jistě slavnost křesťanská, připomínající slovanské věrozvěsty, církevní hodnostáři vyrukují v plné parádě, jak to má být, a dav nebude plný estébáků. Jistě, doby se zásadně změnily.
Doby se samosebou mění pořád, ale většinou si toho všimneme až s odstupem. Jako teď. Zveřejnění Několika vět v červnu 1989 si všimla všechna média, a dost rozsáhle. Většině z nás to asi přišlo normální, byla to přece událost, čtyřicet tisíc podpisů! Jistě ale nejsem jediná, kdo si vybavil, že v roce 1988 sebral moravský rolník z Lutopecen Augustin Navrátil pod petici požadující naplňování ústavně zakotvené náboženské svobody víc než šest set tisíc podpisů. Psychiatři mu už předtím přisoudili diagnózu „paranoia kverulans“ a estébáci ho vláčeli vězením a psychiatrickými léčebnami. A nepamatuji se, že by se loni média této petici věnovala - možná mi něco uniklo, ale docela jistě to nebylo téma, které by hojně připomínaly snad všechny noviny a televize. Zřejmě mnoha lidem Navrátil a vlastně všichni věřící připadají trochu jako blázni.
Nemám ale v úmyslu si stěžovat na neznabožské Čechy, jde mi o něco jiného. Chci - světe, div se! - pochválit Českou televizi. Ne za zpravodajství, z toho se nedozvím skoro nic, co mě zajímá, ale naopak spoustu věcí, které mě vůbec nezajímají: kde se srazil jaký vlak, jaké spadlo letadlo, kde hořelo... Chci pochválit rozsah dokumentární tvorby, která se věnuje nedávným československým dějinám. Ta řada cyklů a spousta pořadů představuje oproti nedávné minulosti velkou změnu. A je to potřeba! Odkud se má nová generace dozvědět, jak to za komunismu chodilo? Ve škole se žáci většinou o době po druhé světové válce nedozvědí nic nebo skoro nic, jsou skoro úplně odkázáni na úctyhodné úsilí nevládních organizací. Není snad ani třeba uvádět, jak důležité jsou pak sdělovací prostředky.
Nemám křišťálovou kouli a nedovedu věštit, takže nemám potuchy, kdo se stane novým ředitelem České televize. O kompetenci většiny členů rady, kteří ho budou volit, si myslím nepublikovatelné věci. A tak s obavami čekám, zda nový ředitel publicistům a dokumentaristům nevezme prostor a neobsadí ho zase „zábavou“, jak tomu bylo ještě nedávno.
***
V roce 1988 sebral moravský rolník Navrátil pod petici požadující naplňování náboženské svobody víc než šest set tisíc podpisů. A nepamatuji se, že by se loni média této petici věnovala.
