Mnoho žen popisuje, že je jim šlehání nepříjemné, protože se jedná o zásah do intimní oblasti těla. S jakými zkušenostmi se setkáváte vy?
Většina žen, která nám píše nebo říká své reakce, uvádí, že jim to příjemné rozhodně není. Nebojí se říct, že Velikonoce kvůli tradici pomlázky nesnášejí. Zažívají, že někdo nerespektuje jejich odmítnutí, zažívají překračování svých hranic, zažívají bolest a stud. Já osobně to mám podobně. Mám řadu nepříjemných zkušeností, kdy k nám chodili i cizí lidé a mlátili mě hlava nehlava. A to s tou původní tradicí nemá nic společného.
Setkáváte se i s vyloženě traumatizovanými ženami?
Ano, s řadou velmi nepříjemných zkušeností. Jde třeba o modřiny po celých nohách, na stehnech, na břiše. A také o nucení ze strany rodiny, aby se podvolily. Řada žen nese hodně nepříjemné vzpomínky, a tím pro ně mají Velikonoce velmi negativní zabarvení.
Často se argumentuje takzvanou „tradicí“. Podle nejnovějšího výzkumu přitom šlehání má rádo jen 20 procent žen a 48 procent jich uvádí, že ho nemají rády, ale dodržují ho právě kvůli tomu, že ho jako tradici vnímají.
Ano, s tradicí se pracuje hodně. Je to takový argument použitelný u Velikonoc, ale také u dalších problematických věcí, které tu jsou zakořeněné a spojené s takzvanou rape culture (kulturou znásilnění). Neměli bychom se tradicí vůbec tolik ohánět, protože se za ní často skrývá překračování hranic a nerespektování druhého.
Co je pro ženy nejtěžší na tom, aby se proti šlehání vymezily, když jim není příjemné? Je to kromě tradice také to, že je pod tlakem okolí často těžké říci „ne“?
Myslím, že to spolu hodně souvisí. Jedna věc je odmítnout ten samotný akt, tedy říct koledníkům: „Tohle nedělej, já to nechci“. A druhá věc je tlak ze strany rodiny, který přijde potom. Když se ohradíte, budete za potížistku, která tradici nerespektuje a dělá problémy. To může vést k tomu, že začnete od odmítnutí ustupovat, protože by se to přece „mělo“, když to tak dělají všichni. To, co nastává potom, je tedy mnohdy náročnější než odmítnutí v danou chvíli, kdy pomlázka probíhá.
K tomu tlaku okolí bych se pak ještě vrátila. Můžete teď ale poradit, jak se proti tomu vymezit? Důležité je asi říct, že to musí začít ještě dřív, než někdo začne zvonit na vaše dveře...
Ano, prvním krokem je vždycky uvědomění si vlastních hranic – říct si, co mi vlastně vadí, co je mi příjemné a co ne. Když je rozpoznáváte až v okamžiku, kdy je někdo překračuje, je mnohem náročnější na to reagovat.
Když je vám šlehání nepříjemné a chcete se mu vyhnout, je nejlepší učinit nějaká opatření předem. Ať už to, že se domluvíte s rodinou, že vás vyšlehá jenom někdo nebo naopak třeba vůbec nikdo, vždycky je lepší o tom komunikovat předem.
Nesnášíte Velikonoce? V pořádku.
❌ Nikdo vás do šlehání pomlázkou nutit nesmí, i kdyby to byla stokrát tradice!
#Velikonoce #pomlázka #jaro #muži #ženy #česko
Můžete přiblížit, co to nastavení hranic vlastně znamená?
Osobní hranice se týkají toho, jak daleko necháte ostatní zajít. Ať už ve vztahu k vašemu tělu nebo k vám samým, vašemu osobnímu nebo sexuálnímu životu. Nejlepším vodítkem je váš pocit. Když je vám něco nepříjemné, je třeba zpozornět, protože to je přesně místo, kdy se musíte zamyslet, co se děje a proč se vám to nelíbí. A to potom i druhému říct.
„Ne“ rozhodně neznamená „ano“
Jak už jste zmínila, od rodiny a okolí může při nastavení hranic přijít ten největší tlak. Jak se tomu postavit důrazně, ale zároveň tak, abychom si nezničily vztahy?
Je dobré počítat s tím, že nastavení hranic může být nepříjemné. Tlak se může objevit ve spojení s přemlouváním, argumentováním tradicí... Pokud cítíte, že má cenu jim to vysvětlovat, je to určitě na místě. Obecně je základním principem na obranu před obtěžováním nebo nepříjemným jednáním pojmenovat to, co se vám nelíbí. To je dobré i pro druhou stranu, protože přesně bude vědět, co je problematické.
A druhý důležitý bod je stát si za svým a trvat na tom, co řeknete. Ze strany rodiny, známých i přátel může probíhat zlehčování i zpochybňování toho, co říkáte. Typicky: „Je to jednou za rok, to vydržíš“ nebo „Ty toho naděláš“ a podobně. Proto je důležité opakovat to, co jste řekla, a stát si za svým. I kdybyste měla jako kolovrátek opakovat: „Mně to vadí, mě to bolí, je mi to nepříjemné“.
Vymezení hranic může někdy být také vnímané jako útok. Proč to tak často někoho dokonce naštve?
U nás je nastavené, že „ne“ nemá takovou váhu. A nerespektuje se. Vždyť se klukům často říká „ne znamená ano, jen se víc snaž“. Prostě tady není ve zvyku to „ne“ respektovat. Když si člověk vymezí hranice, podle reakce toho, kdo je překročil, můžete poznat, co je to za člověka. Může se stát, že je nepřekročil záměrně, třeba mu to nedošlo. Když je jeho reakce zesměšňující nebo to nerespektuje, pravděpodobně vás ale nebude respektovat ani v jiných oblastech.
Co je nejlepší udělat, když se dotyčná už dostane do situace, kdy už na ni jde někdo s pomlázkou, ale ona to nechce?
Nejlepší je důrazným hlasem opakovat: „Nechci to“. Pojmenovat to, co se děje, a ozvat se. V ideálním světě by to koledníkům stačilo, aby toho nechali. Jinak je ale namístě to opakovat. A když to stačit nebude, zdůrazněte svůj pokyn také obranným postojem - dejte ruce před sebe. A když to nebude stačit, klidně začněte křičet „stop“. V krajním případě pak utéct.
Stalo se někdy vám nebo některé z vašich studentek, že se dostala do takto nepříjemné situace?
Mně se to stávalo v dětství. Vybavuju si situaci, kdy jsme byli na chatě, kam známí z vedlejšího domu přiběhli, když jsme ještě spali. To je poměrně častá taktika, kterou na kurzech slýchám. Když vás někdo doslova vytáhne z postele a začne šlehat i přes křik a protesty, je to jasný zásah do intimního prostoru.
Jak osobně jste na to reagovala?
V tu dobu mi bylo kolem dvanácti. Právě kvůli tomu, že jsem to vnímala jako tradici, jsem vůbec nevěděla, jak reagovat. Ty zkušenosti se kupily, takže jsem postupem času začala Velikonoce úplně ignorovat. Neotevírala jsem, když jsem byla doma, nebo později jezdila úplně jinam.
