Vždycky mě jaksi odrazovala místa, kam chtěl každý. Jenom jednou v životě byl jsem v Krkonoších i ve Vysokých Tatrách: že tam všichni pořád jezdili. Totéž platilo pro Izrael; když se v létě 1968 konala jakási výprava do té země, poslal jsem tam syna Martina. Já jsem dal, nevěda, přednost srpnové okupaci.
Právě před deseti lety přišlo pozvání do Izraele: od Majina strýčka Thea. Paní Vaculíková se s Majou dohodla, že pojedeme. Koupili jsme si letenky a od letiště v Tel Avivu všecko dva týdny platil strýček Theo: taxíkem přes Jeruzalém, Nazaret, Mrtvé moře, několik kibuců… Betlém ne, bylo tam prý nepokojno. K cestě nás trochu pobídli i přátelé ze zlínské Vysoké búdy. Při vědecké konferenci u příležitosti tříkrálového koštu slivovice jsme zjistili, že v žádné valašské koledě, kde se říká, co všecko valaši do Betléma nesli, není slivovice. A bylo usneseno, že my ji tam dodatečně dovezeme a dáme svatému Josefovi pod kabát, aby Ona neviděla.
Vrátil jsem se z té země s názorem, že ji máme trochu poznat. Je to jako zápočet na vysoké škole z nějakého důležitého předmětu: Bible, Kristus, vznik křesťanství, Židé a Arabové… Člověk potom i jinak čte noviny.
Strýček Theo, židovský ateista, s námi vynechával kostely, synagogy i mešity: než jsme si toho všimli! Měli jsme přeci doručit tu slivovici. Blahovolně nás zavedl v Nazaretě do kláštera, kde je chrám sv. Josefa: odevzdali jsme ji opatovi, jehož to potěšilo. Byly Velikonoce, oni měli pesah. Ale chtěli jsme vidět i Zeď nářků, ten zbytek chrámu Šalamounova. Strýček se nám trochu posmíval, ale šli jsme tam. Zeď je v rozlehlé prohlubni, rozdělené na část pro muže a pro ženy, jako v kostele. Stáli u ní lidé a asi se modlili. Dozvěděl jsem se, že člověk může napsat na papír nějaké přání k Bohu a zastrčit je do škvíry mezi kameny. Chtěl jsem k té zdi. Paní Vaculíková a Maja šly na svou půlku. Theo jen žádal, abych nedával nic těm židovským flanďákům, kteří tam každého oslovovali.
Šel jsem ke zdi. Stál jsem u ní a hleděl ze vzdálenosti čtvrt metru na kameny, jak tu zůstaly od roku 70 n. l., kdy Římané chrám zbořili. Byly to ony, tytéž: jako to byl tentýž Hospodin. A najednou mě prosákl pocit pokory před ním, jaký jsem v našem kostele ještě nikdy neměl. Tak může kámen Šalamounova chrámu na působit na člověka otrlého všemožným čtením a slovy. Ve spárách mezi kameny jsem viděl lístečky papíru: s přáními jakými…? Co já bych si přál, kdybych chtěl? Vpravo i vlevo stáli lidé. Ohlédl jsem se nahoru ke svým společníkům. Vyndal jsem notes, vytrhl lístek: co já si můžu přát, chci-li být k bohu spravedlivý? Uvážil jsem svůj dosavadní život, na lístek jsem napsal: DĚKUJU. A zastrčil ho mezi kameny.
Když jsem odcházel, samozřejmě mě oslovili dva ortodoxní „flanďáci“. Pěkně pozdravili, zeptali se, s kým tu jsem, jak se jmenuje moje žena, a řekli, že to je velice dobré jméno. Dal jsem jim sto šekelů, Theo to viděl a opravdu se hněval: „To není jak u vás na opravu varhan nebo střechy, to jsou paraziti.“ Ale já byl velice spokojený, jako už dávno v žádném kostele. Jaké to správné slovo jsem mezi ty kameny vložil. A napadlo mi, trochu lstivě, že tím jsem se možná Hospodinu zalíbil. Jak se už deset let zdá, je to tak.
Uvážil jsem svůj dosavadní život, na lístek jsem napsal: DĚKUJU. A zastrčil ho mezi kameny.
