Podmínky míru?
Pokud poezii ztotožňujeme s ozvláštněním, se soustředěním na to, „jak“ se mluví, pak se nám Weissových šestačtyřicet bezejmenných, pouze číslovaných básní pod poetickou střechu nevejde, na to jsou příliš obyčejné. Jenže ve světě, který normy i míru poztrácel, nás už máloco překvapí jako zvláštní. Ozvláštněním se pak může stát individuální pokus postavit se - bez opory jakýchkoliv norem - k životu v obecné nenormalitě normálně. Nejdřív otázkami a negativními odpověďmi: „A to ti není blbý?/ Jít v trenkách před panelák venčit pinče/ nosit bílý ponožky v mokasínách s ornamentem/ jezdit v pokoji na rotopedu/ tancovat v motýlku na Žofíně/ vonět po exotickém ovoci/ tlačit nákupní vozík plný krmiva/ mazat se na noc krémem/ dělat tátu v mateřském centru...“ Tato rozzlobená, zesměšňující a lamentující poloha Weissovi nejvíc „jde“ a je také čtenářsky nejvděčnější. Naštěstí ten, kdo tohle píše (a podobá se to spíš zpívání: verš Weissovi přirozeně vyhovuje rytmem i hudebností), nenabízí svůj odpor jako „východisko“, spíš artikuluje bezvýchodnost: „Ten chlap za plotem je soused/ komouš jako prase/ jsme ve válce/ studené a záludné/ Skoro všechno už tu bylo: otrávený pes/ uražené zrcátko u auta/ fingovaný inzerát, jestli někdo nechce koupit jeho dům/ překopnutý kabel telefonu/ neživý kos ve schránce/... Vždycky, když si myslím, že má dost/ řekne mi přes plot/ že Grebeníček je prima chlap/ takže sekyra musí znovu z hrobu/ Podmínky míru?/ Vysídlení!“ „Já“ tedy není žádný svatoušek. A účelem jeho výpovědi není sebepotvrzení ani vypovídání se, spíš zpytování. Aspoň ve slovech na sebe bere nemilosrdně i své nejhorší lidské možnosti: „...v rychlosti poskáču manželku bližního/ přeslechnu volání o pomoc/ pomluvím statečného/ trápením vytrvalým ho vykolejím z dobroty...“ Tomáš Weiss našel v mnoha básních civilní, přirozeně hudební výraz bez ornamentů, v němž občasná „ozvláštňující“ figura, sama o sobě vtipná („vůl bez vůle“ nebo „ať okolí tak nebolí“), působí tvrdě, jako vyrušení. Není lyrik ani filozof, ale vypravěč. Ve svých příbězích, náznakových povídkách a anekdotách líčí bitvy, které hrdinové předem prohráli. Píše o umírání, o smrti, rozvedenosti, nemohoucnosti a vyčítavých snech, o muži, který musí vydržet mlčky sedět v baru do rána jako „velkej chlap“ („velkej chlap servírky nebalí/ velkej chlap nic nerozjíždí/ velkej chlap nedělá scény/ velkej chlap nekazí večer...“), anebo o jiném, který sveřepě „staví dům po práci“ pro rodinu, která mu mezitím uteče. A nejsilněji vypráví o těch normálních situacích, kdy má otec vysvětlit holčičce, zda ji jednou sežerou, nebo nesežerou červi, anebo o tom, jak dal včera facku sedmiletému synovi, se kterým už šest let nebydlí.
Orchestr kostitřase
Tomáš Weiss V edici Družstevní práce vydala nakladatelství Dauphin a Protis, Praha 2007. 56 stran.
