Tento rok uplyne – v březnu – 130 let od narození pozoruhodné osobnosti. V poslední době se zabývám s několika kolegy jejím dílem a nestačím žasnout, co se dá za jeden nedlouhý život stihnout a jak neobyčejnou stopu lze zanechat.
Tou osobností byl český architekt Josef Gočár (* 1880 v Semíně u Přelouče).
Mladý chlapec z rodiny majitele malého pivovaru ve východočeských lázních Bohdanči projevil na pardubické reálce kreslířský talent, takže byl poslán do Prahy na stavební průmyslovku. Po ní nastoupil na slavnou Kotěrovu architektonickou speciálku na Uměleckoprůmyslové škole. Byl tak nadaný, že ho jeho profesor současně zaměstnal ve svém ateliéru.
V roce 1904 staví s přítelem Stanislavem Suchardou hrobku svým rodičům v Bohdanči a projektuje průčelí několika činžáků v Hradci Králové. Také cestuje po Evropě, poznává Belgii – zemi, kde se zrodila architektonická secese –, Anglii, Holandsko, Německo.
Už v letech 1908–1910 černovlasý vytáhlý mladík s uhrančivým pohledem sebevědomě vstupuje na pražskou architektonickou scénu výstředním projektem dostavby Staroměstské radnice. Dává jí podobu jakési krystalické stupňovité věže, která ovládá svou velikostí centrum metropole. S provokativním návrhem ovšem dopadl podobně, jako o sto let později Jan Kaplický se svou Národní knihovnou. Další Gočárovy návrhy se však stavějí: křehké železobetonové schodiště na hradeckém náměstí, novátorský Wenkeho obchodní dům v městečku Jaroměř s lehkým skleněným pláštěm a kouzelným interiérem nebo Jaruškův obytný dům v Brně, ovlivněný tvorbou vídeňského architekta a designéra (a moravského rodáka) Josefa Hoffmanna…
Pak přichází malá revoluce. Jeho mladší kolega Pavel Janák, s nímž se sešel v Kotěrově projekčním ateliéru, protestuje proti přílišné racionalitě architektury, volá po dynamických formách a na svět přichází kuriózní epizoda v dějinách české architektury – kubismus. Rozhněvaní umělci jako bratři Čapkové, Emil Filla, Václav Špála, sochař Otto Gutfreund a architekti Chochol nebo Hofman se nechávají zlákat k novému dobrodružství. Přidává se i Gočár.
Nemá moc rád teoretizování (v životě nenapsal žádný odborný text, nepočítámeli průvodní zprávy k návrhům!), zato hned staví budovu, která se stane pilířem nového stylu, jakkoli ve výsledku neúspěšného: Dům U Černé matky Boží s proslulou kubistickou kavárnou (nedávno obnovenou) Grand Café Orient.
Národní sloh..., nebo „rohlíčkový“?
Léta první republiky přinášejí – teď už ctihodnému projektantovi a nástupci Jana Kotěry na postu profesora pražské akademie – další úspěchy. Kubismus je zapomenut, ale světem hýbe styl art déco, který zásluhou Janákovou a Gočárovou získává u nás podobu tzv. národního dekorativismu.
Už nejde o dynamické prolamování průčelí a krystalické tvary, jako tomu bylo v kubismu; nastupují sytě barevné folklorní geometrické obrazce – kruhy, válce, oblouky a polygony, jimiž architekti pokrývají fasády i interiéry. A opět je to Gočár, kdo staví velké dílo té doby: budovu Legiobanky na pražském Poříčí.
„Národní sloh“ se obecně líbí veřejnosti, které se zdá správně československý (aniž si připouští, že jeho obdobu najdeme i v dalších bývalých zemích monarchie), mladá generace včetně Janákových a Gočárových žáků je ovšem zklamaná. Dekorativní „rohlíčkový styl“, jak ho posměšně nazývají, je neoslovuje. Mají už jiné hrdiny: Le Corbusiera, Bauhaus, ruské a holandské konstruktivisty.
Slouží ke cti obou slovutných pánů, že se dokázali z tenat dekorativismu vymanit a v polovině 20. let začali hledat cestu, jak dál. Vrátili se ke Kotěrovu odkazu a k „holandské“ architektuře neomítaných cihelných průčelí. Janák navrhuje vily přátel umělců na pražské Ořechovce, Gočár zase vinohradský palác Zemědělské osvěty a v roce 1925 racionálně pojatý (a mezinárodní kritikou velmi vlídně přijatý) československý pavilon na Světové výstavě dekorativních umění v Paříži. A také nadčasové školy pro Hradec Králové.
Krásný duchem i zjevem Svět moderní architektury se řítí dál: nastupuje konstruktivismus a funkcionalismus. Oba přátelé a současně konkurenti vedou další souboj na dálku a oba nakonec drží krok s mladší generací projektantů. Významně se podílejí na projektu a realizaci výstavní kolonie moderního bydlení na pražské Babě a také stavějí skvělé sakrální stavby: Gočár Ambrožův sbor v Hradci a kostel sv. Václava v pražských Vršovicích, Janák vinohradský Husův sbor.
Janák se stává po Plečnikovi architektem Pražského hradu, Gočár zase předsedou Mánesa a rytířem francouzského řádu Čestné legie. Kromě domů navrhuje četné pomníky, náhrobky, nábytek, jehož design vždy dokonale souzní se stylem, jenž v jeho tvorbě právě dominuje. Účastní se četných soutěží. A také učí: je mimořádně oblíbeným profesorem zejména pro svou velkorysost, laskavost a toleranci (studenti o něm hovořili jako o „Pánovi“).
K jeho absolventům patří meziválečná architektonická elita: Benš, Černý, Havlíček, Gillar, Sokol, Wachsman, Žák, Rosenberg, Fragner… „Byl grandem a mně zůstaly – a jistě i jiným – vzpomínky na vznešeného člověka, krásného duchem i zjevem,“ řekl jeho žák František Maria Černý.
Aby toho nebylo málo, hraje v Gočárově tvorbě významnou roli také urbanismus. Jeho zásadním dílem je moderní centrum Hradce Králové s dvěma náměstími (Masarykovým a Ulrichovým) a také – poprvé u nás – okružním bulvárem kolem historického centra.
Zatímco koncept moderní metropole východních Čech byl (zejména zásluhou pokrokového primátora Františka Ulricha) alespoň zčásti realizován, zůstává jiné Gočárovo téma jen na papíře, ač mu architekt věnuje mnoho let svého života. Jde o projekt Moderní galerie v Praze: nejdřív na Kampě, později na Letné. Zatímco první z nich – na místo ne právě šťastně zvolené – pojímá ještě v klasicizujících formách, letenský soubor budov je už ryze moderní architekturou.
Josef Gočár umírá v 65 letech v roce 1945. Kdo ví, kam by se ubíraly jeho cesty v následující éře stalinismu. K tzv. sorele ovšem určitě nikdy – Gočár byl demokrat a s levičáctvím si nikdy nezadal. Jeho dílo, čítající desítky realizací od Paříže až po podkarpatský Užhorod a další desítky neprovedených projektů, tady však zůstává jako memento. V každém stylovém období té neklidné první poloviny dvacátého století alespoň jedna stavba, nad níž i po tolika letech stojíme v úžasu...
***
Gočár umírá v roce 1945, v 65 letech. Kdo ví, kam by se ubíraly jeho cesty v následující éře stalinismu. K tzv. sorele ovšem určitě nikdy – s levičáctvím si nikdy nezadal.
Slouží ke cti obou slovutných pánů, že se dokázali z tenat „rohlíčkového“ dekorativismu vymanit a v polovině 20. let začali hledat cestu, jak dál.
O autorovi| Zdeněk Lukeš, historik a architekt
