Věra Chytilová: permanentní pytel blech

Za normalizace pro nepohodlné režiséry nové vlny existovaly pouze tři cesty: ohnout hřbet před režimem, emigrovat, nebo se vzdát tvorby. A pak tu byla „varianta Chytilová“: když ji po několika letech přestala bavit cesta č. 3, napsala na podzim roku 1975 dopis prezidentu Husákovi a vymohla si možnost zase pracovat. Po svém.

Po svém natáčela vždycky. Její filmografie obsahuje zcela protikladné přístupy, oddělené někdy jen několika lety. Dokumentaristický diptych O něčem jiném v ní téměř sousedí s extrémně stylizovanými Sedmikráskami. Rozkošnictví Faunova velmi pozdního odpoledne dělá společnost mrazivosti Vlčí boudy.

To všechno jsou však jen různé kabáty vnitřní nutnosti, která Chytilovou ve tvorbě pohání kupředu. S Janem Němcem je ve své generaci jediná, kdo ještě hledá, experimentuje, zkouší nové postupy. A s jistotou se trefuje do dalších a dalších terčů. V českém rybníčku zbývá už jen málo lidí, které by některým svým počinem nevytočila.

Co na tom, že nad jejími porevolučními filmy kritika zrovna neplesala. Vznikaly ze stejného mravního přesvědčení jako Sedmikrásky nebo Panelstory, které jejich autorku jistě svrbělo stejně nesnesitelně, jako potom potrefené husy svědily takto utržené štípance. Chytilová si vlastně své celoživotní dílo dopředu pojmenovala raným středometrážním snímkem Pytel blech. Její filmy mají společné právě to, že se člověku chtě nechtě dostanou pod kůži - a koušou.

Vstoupit do diskuse
Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.