Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Věřila jsem, že zase uvidím

Česko

Vypadalo to, že Hana Charvátová (62) už nikdy neuvidí. Pak se ale dostala do péče lékaře, který byl ochoten zkusit úplně nový postup. Haně implantoval umělou rohovku z Bostonu a ona znovu spatřila svého manžela. „Vypadáš jako Fantomas,“ byla její první slova. Neviděla ho šestnáct let.

Na začátku šestnáct let trvající slepoty nebyl žádný těžký úraz ani choroba s komplikovaným názvem. Za vším stál obyčejný zánět spojivek. Hana Charvátová však měla smůlu – zánět, který u většiny lidí odezní po pár dnech, u ní zanechal vředy na rohovkách obou očí. Během roku ztratila zrak.

„Jak se ty vředy hojily, tak vytvořily jizvy, přes které jsem neviděla,“ popisuje osudové okamžiky žena, která tak na celých šestnáct let přišla o jednu z nejcennějších věcí, kterou zdravý člověk má. „A kolikrát si jí neváží,“ říká paní Hana. „Ležela jsem v nemocnici v Olomouci, užívala řadu léků, ale bez výsledku,“ dodává žena, která se domů vrátila jako nevidomá.

„Založením jsem optimista, ale šok to byl. Když se člověk narodí jako nevidomý, žije ve tmě odmala. Mně se to ale stalo ze dne na den,“ vypráví Hana, ale hned dodává: „Poplakala jsem si, ale když jsem se vrátila domů, začala jsem se s tím vyrovnávat. Když se na to díváte realisticky a nechcete upadnout do letargie, nic jiného vám stejně nezbývá. Přiznávám ale, že někdy jsem se probouzela s pocitem, co bude dál.“

Paní Hana měla štěstí, že ji v těžkých chvílích podržela rodina. „Věděla jsem, že v tom nezůstanu sama,“ říká. Když ji manžel přivezl z nemocnice domů, čekaly ji tam dvě děti – dnes třiatřicetiletý Karel a o dva roky mladší Hana. Tehdy jim bylo sedmnáct a patnáct. „Když jim oznámil, že nevidím, oba mě objali kolem krku a řekli: ‚Mamko, máme tě moc rádi.‘ To mi vytryskly slzy. Postupem času jsem si ale zvykla, a nakonec jsme to brali i s humorem.“ Nejhorší bylo osamění S tím, že nevidí, se Hana vyrovnala obdivuhodně rychle. Horší ale bylo, jak reagovali někteří lidé z jejího okolí. „Překvapilo mě, jak se někteří lidé snažili se mnou nekomunikovat. Okolí se na mě najednou dívalo jako na chudáka, přehlíželi mě. Jak já jsem toužila po tom, aby za mnou někdo přišel popovídat si! Ty nejvěrnější kamarádky samozřejmě chodily, ale jiní, se kterými jsem si do té doby i tykala, mi najednou začali vykat a zdravit mě dobrý den. Bylo jim to hloupé, asi mě litovali, nevím. O lítost ale zrakově postižený nestojí,“ vzpomíná Hana.

Co se technických záležitostí týče, problémy jí dělaly nejen schody a další fyzické překážky, ale třeba i vaření kávy. „Bála jsem se, abych se neopařila. Náročné to bylo i s nádobím na stole. Když jsem něco shodila a ono se to rozbilo, tak jsem do kuchyně, která byla plná střepů, už nemohla vstoupit. Nesměla jsem mít nic pod nohama, abych nezakopla. Jinak jsem ale vážné potíže neměla. Nikdy jsem se třeba nemalovala, spíš se maluju teď, protože vidím, že to je nutné,“ směje se Hana. „Vlasy jsem vždycky nosila nakrátko, stříhala mě sestra. A co se oblečení týče, v tom mi radila dcera. Věci jsem měla naskládané, vždycky jsem si to nachystala den předem.“

Slepota nutně zasáhne do chodu celé rodiny. „S manželem jsme vždycky byli sportovně založení, jezdili jsme pod stan, lyžovali, věnovali se turistice. To všechno bylo minulostí,“ říká Hana. Chyběl jí ale nejen aktivní sportovní života, ale také práce: „Povoláním jsem zdravotní sestra, pracovala jsem jako instrumentářka na chirurgii, pak v jeslích a mé poslední zaměstnání bylo v léčebně dlouhodobě nemocných. Svou práci jsem měla moc ráda, a najednou jsem byla celé dny doma. Snažila jsem se zaměstnat – uklízet, vařit, žít normálním životem jako před tím. Někdy to šlo dobře, jindy hůř. Kolikrát jsem si třeba myslela, jak mám uklizeno, skutečnost ale byla jiná.“ Zub za oko Slepeckou hůl Hana nikdy nechtěla. Bála se, že by se na ni všichni dívali. „Nechtěla jsem být středem pozornosti. Ani Brailovo písmo jsem se nechtěla učit, místo toho jsem poslouchala kazety ze zvukové knihovny, tymi hodně pomohly. Věřila jsem totiž, že jednou znovu uvidím. Že medicína a pokrok jdou kupředu a že mi pomohou. Tahle víra a naděje mě držely nad vodou.“

A měla pravdu. Cesta ke zraku ale nebyla jednoduchá. Během šestnácti let paní Charvátová absolvovala osm transplantací rohovky. Její organismus totiž cizorodý transplantát pokaždé odmítl. Na jaře tohoto roku se však objevila nová možnost: zákrok s komplikovaným názvem osteokeratoodontoprotéza, kterému lékaři pracovně říkají zub za oko.

„Do pacientova oka se implantuje tenká ploténka z jeho zubu, do níž je zasazená optika,“ vysvětluje primář soukromé oční kliniky Gemini Pavel Stodůlka, který zákrok prováděl.

Na operačním sále Hana ještě neviděla, ale už v čekárně poznala židli. „Bylo to naprosto úžasné. Nemohla jsem se vynadívat na všechno kolem sebe. To je pocit, který se nedá popsat.“ A především Hana po šestnácti letech spatřila svého manžela. „První věta, která ze mě vylezla, byla: Jé, ty vypadáš jako Fantomas,“ směje se. „A pak jsem se podívala na sebe a málem jsem se nepoznala. Když se člověk na sebe dívá každý den, myslí si, že vypadá pořád stejně. Ono to ale není pravda.“ „Patentka“ z Bostonu Po půl roce se ale paní Haně dostala do očí infekce a došlo ke zvratu. O zrak přišla znovu. „Řekl jsem jí, že to nevzdáme, že jí pomůžeme,“ pokračuje primář Stodůlka. „Věděl jsem, že v Bostonu vyvíjejí kvalitní umělou rohovku, kterou u nás ještě nikdo neoperoval. Přesvědčil jsem tedy výrobce, aby nás zařadil na seznam pracovišť oprávněných s touto rohovkou pracovat.“ Paní Charvátová totiž splnila dvě základní podmínky pro transplantaci: měla zdravý zrakový nerv a sítnici. „Vyškolil jsem se,“ pokračuje primář, „a v listopadu loňského roku jsme paní Charvátové transplantovali umělou rohovku.“ Operace, která Haně vrátila zrak definitivně, trvala celkem deset hodin. „Nejdřív je nutné umělou rohovku sestavit. Na začátku totiž vypadá jako rozložená patentka,“ přirovnává MUDr. Stodůlka.

Pokračování na straně II

Dokončení ze strany I

Pak čeká oftalmologa dvouhodinová hodinářsky piplavá práce – vyříznout původní zjizvenou bílou tkáň rohovky, která kryje duhovku, vyjmout čočku a místo ní vložit umělou součástku. A pak jen šít, šít a šít. „Je to přes sto stehů tenčích než vlas,“ říká primář. Bolestivý prý zákrok není, přestože probíhá pouze při lokální anestezii. Nepříjemné je na něm spíš to, že pacient celou dobu všechno vnímá.

Oči za sto tisíc „Samozřejmě že jsem měla strach,“ přiznává Hana. „Říkala jsem si, co by se stalo, kdyby se to nepovedlo. Na druhou stranu jsem se tak těšila, že to možná vyjde a budu vidět, že jsem do toho šla. Pro zrak uděláte všechno!“ O penězích paní Charvátová nemluví – najít potřebnou částku však nebylo lehké. Operaci bostonskou umělou rohovkou totiž naše pojišťovny nehradí, takže náklady – asi sto tisíc korun – jsou zcela v režii pacienta.

A výsledek? Pacientka dokázala už na operačním sále přečíst název dezinfekčního roztoku. „Na první okamžiky po operaci nikdy nezapomenu. Otevřela jsem oči a ... já viděla! To byl ten nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy mohla dostat. Svůj zrak!“

Strach, že by ji zrak mohl znovu opustit, ale občas pociťuje Hana dodnes. „Občas se ještě i teď v noci budím, jdu k oknu, vidím nějaké světlo a ujistím se, že vidím.“ Nejvíc si pochvaluje to, že může znovu číst a už nepotřebuje jen namluvené kazety.

„Zpočátku jsem za týden přečetla šest knížek, teď už jen dvě. Také se hodně procházím. Ráno vyjdu a vrátím se v pět hodin odpoledne. Nemůžu se vynadívat na věci kolem sebe. Všímám si i drobností, které bych dřív přehlídla. Letos to bylo první jaro po šestnácti letech: dívala jsem se na zeleň, obdivovala rozkvétající květiny. Hodně chodím do přírody, užívám si života. Jen si říkám, abych tady ještě chvilku byla. Zdravý člověk si nedovede představit, jaké to je vidět a nevidět. Těch šestnáct let ve tmě mě moc posílilo. Dřív bych se víc pozastavovala nad věcmi, kterých si dnes nevšimnu, chci si užít toho pěkného,“ uzavírá paní Charvátová.

Dvanáct milionů nevidomých Kvůli vadě na rohovce je na světě kolem dvanácti milionu slepých lidí. Asi sto tisíc z nich podstoupí standardní operaci, kdy jim zrak vrátí štěp od dárce. Umělá rohovka z Bostonu, jakou dostala paní Charvátová, se hodí jen pro dvě stě až tři sta z nich. O oči ovšem musejí pečovat do konce života: kapat do nich antibiotika a dodržovat hygienu. Navíc mohou přijít i komplikace – mechanický otlak nebo infekce. Takové riziko ale pacienti ochotně podstoupí. Touha vidět předčí všechny obavy.

***

Lidé se na mě dívali jako na chudáka, přehlíželi mě. Ti, se kterými jsem si tykala, mi najednou začali vykat. Asi mě litovali.

Autor:

Zvolte jméno roku 2024 a vyhrajte Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč
Zvolte jméno roku 2024 a vyhrajte Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč

Každý týden můžete získat zajímavé balíčky od značek Nutrilon a Hami v celkové hodnotě 130.000 Kč. Hrajte s námi a získejte hlavní výhru, balíček s...