Čtvrtek 25. dubna 2024, svátek má Marek
130 let

Lidovky.cz

Veselé historky z vězení

Česko

Vlastně jsem začal chodit na besedy se žáky a studenty už někdy kolem roku 1992, tedy od doby, co na školy postupně přicházeli noví kantoři na místa těch, co za normalizace ve jménu strany ničili v hlavách, srdcích i duších těch, které učili, všechno, co mohlo ohrozit komunistickou ideologii. Co do počtu bylo besed hodně, ale zván jsem byl jen tam, kde mě někdo z kantorů znal či o mně slyšel. Postupně se přidávali další spoluvězni a vězeňkyně, a okruh besed se tak mohl rozšiřovat nejen zeměpisně, ale i tematicky. Když se potom v televizi objevila první série Zdivočelé země, zájem ještě vzrostl a po druhé sérii, která ve vší realitě a nemilosrdnosti popisuje padesátá léta, už bylo jasné, že zájem škol i naplnění tohoto zájmu musí být organizovány. I proto, že se začaly točit dokumenty. Podle mého námětu natočil režisér Milan Maryška pětidílnou dokumentární sérii Ztráta paměti – rozhovory se ženami i muži, kteří dlouhá léta strávili v komunistických věznicích a lágrech, o tom, jak se do vězení dostali, co s nimi vyváděli ve vyšetřovacích vazbách, jaký byl jejich vězeňský život, obzvlášť v uranových šachtách a lágrech, jak se k nim režim choval po propuštění, co mohli dělat, co ne apod. Po této sérii následovaly dokumenty dalších režisérů (Třeštíková, Sommerová, Nikolaev, Stern ad.) – ty už byly základem Příběhů bezpráví, které – díky podpoře Státního fondu kinematografie (na rozdíl od naprostého nezájmu ministerstva školství) – mohly začít svou narůstající existenci.

Ví se o mně, že příběhy, s nimiž za studenty chodím, raději zlehčuji, než abych je naturalisticky popisoval – už jsem měl zkušenost, že „veselé historky z mého věznění“ je pobaví jen prvními slovy, a všechna ta hrůza že jim nakonec stejně dojde. Za celá ta léta, co si po školách se studenty povídám, se pokaždé během mých povídání ozvaly dvě otázky, obě zdánlivě naivní:

První se ptala, proč jsme se proti těm utrpením a kriminálům nějak nepostavili, a druhá, vlastně jen řečnická, neboť mířená jinam než na mě, chtěla vědět, proč se tazatel doma od rodičů a prarodičů nikdy nic takového nedozvěděl. A v takových chvílích jsem musel ze sebe vykutat veškerou toleranci, abych těm studentům mohl vysvětlit a popsat, jak a proč komunistická moc používala i nejkrutější prostředky (pokud šlo o první otázku) a jak drtivá většina národa i proti své vůli podlehla strachu i proto, že musela své rodiny nějak uživit. A tak dále.

Tím, jak se generace studentů dozvídá víc a víc, a už s podporou literatury i audiovizuálních možností má stále větší šanci si o oněch desítkách let udělat představu co nejpodrobnější. V posledních letech už na mě bývají studenti připraveni (až po otázky velice zvídavé a osobní) – umožňuje to v mém případě moje tvorba jak literární, tak filmová. A pro mě je potěšením, že už se necítí ničím omezeni, že už je na nich znát, že se narodili do demokracie a „vyprávěnky“ mé i mých kolegů jsou pro ně „jen“ zdviženým prstem, jak nedopustit, aby se cokoliv z toho, o čem jim vyprávíme, opakovalo. Bylo to znát na výsledcích voleb. A už vždycky bude. Mám z té generace radost.

O autorovi| JIŘÍ STRÁNSKÝ, Autor je spisovatel a dramatik

Autor:

Chalupa
Chalupa

Písečné - Modletice, okres Jindřichův Hradec
3 090 000 Kč