Ví se o mně, že příběhy, s nimiž za studenty chodím, raději zlehčuji, než abych je naturalisticky popisoval – už jsem měl zkušenost, že „veselé historky z mého věznění“ je pobaví jen prvními slovy, a všechna ta hrůza že jim nakonec stejně dojde. Za celá ta léta, co si po školách se studenty povídám, se pokaždé během mých povídání ozvaly dvě otázky, obě zdánlivě naivní:
První se ptala, proč jsme se proti těm utrpením a kriminálům nějak nepostavili, a druhá, vlastně jen řečnická, neboť mířená jinam než na mě, chtěla vědět, proč se tazatel doma od rodičů a prarodičů nikdy nic takového nedozvěděl. A v takových chvílích jsem musel ze sebe vykutat veškerou toleranci, abych těm studentům mohl vysvětlit a popsat, jak a proč komunistická moc používala i nejkrutější prostředky (pokud šlo o první otázku) a jak drtivá většina národa i proti své vůli podlehla strachu i proto, že musela své rodiny nějak uživit. A tak dále.
Tím, jak se generace studentů dozvídá víc a víc, a už s podporou literatury i audiovizuálních možností má stále větší šanci si o oněch desítkách let udělat představu co nejpodrobnější. V posledních letech už na mě bývají studenti připraveni (až po otázky velice zvídavé a osobní) – umožňuje to v mém případě moje tvorba jak literární, tak filmová. A pro mě je potěšením, že už se necítí ničím omezeni, že už je na nich znát, že se narodili do demokracie a „vyprávěnky“ mé i mých kolegů jsou pro ně „jen“ zdviženým prstem, jak nedopustit, aby se cokoliv z toho, o čem jim vyprávíme, opakovalo. Bylo to znát na výsledcích voleb. A už vždycky bude. Mám z té generace radost.
O autorovi| JIŘÍ STRÁNSKÝ, Autor je spisovatel a dramatik
