Utržené sedačky na palubovce, plivance na hráče hostí, zapalovače či plastové lahve letící na sudí, to všechno lze vidět v srbské basketbalové lize. A často i v sedmitisícové hale Pionir, v níž Partizan hraje a která je často nabitá k prasknutí. „Až z toho naskakuje husí kůže. Fanoušci tady prožívají zápasy tak silně, že je to skoro blázinec,“ říká dvacetiletý Veselý, jenž v Partizanu vstupuje do své třetí sezony.
Svědectví doplňuje jeho otec, bývalý basketbalista NH Ostrava, který syna v Bělehradě navštěvuje.
„Naštěstí jsem na žádném tak vyhroceném zápase nebyl, ale zažil jsem něco jiného. Když Partizan hrál před půldruhým rokem v Eurolize s Panathinaikosem, vraceli jsme se s Honzou po zápase autem a projeli kolem hromadné bitky, právě tam přijížděl autobus plný policistů. A druhý den jsme se dozvěděli, že si to rozdali fanoušci, nebo spíš chuligáni fandící Partizanu a Crvene zvezdě. Představte si - jejich rivalita jde tak daleko, že příznivci,zvezdy‘ fandili Řekům!“ přibližuje Jan Veselý starší.
Co proti tomu mohou dělat hráči? „My a vedení klubu na fanoušky apelujeme, víc nelze,“ krčí rameny 210 cm vysoký český talent.
Jenže i hráči někdy jdou špatným příkladem...
Český talent přišel o dva zuby Červnové druhé finále ligového play off Vršac-Partizan přineslo nevídaný závěr. Posledních 74 vteřin na obou stranách muselo zvládnout jen po třech hráčích, o dva méně než obvykle. Po hromadné pěstní bitce totiž bylo na každé straně vyloučeno devět basketbalistů...
„Byla to erupce násilí a chuligánství pod koši. Dosud jsme byli zvyklí, že chuligáni jsou pouze na tribunách,“ napsal tehdy zpravodaj bělehradského deníku Politika.
Jedním z těch, kteří zápas dohráli až do konce, je Jan Veselý. Ovšem se zkrvavenými ústy.
„Vršac je taky velký rival, jeho hráči v nervózní atmosféře neunesli, že doma ve finále prohrávají,“ vzpomíná rodák z Ostravy, který ve rvačce přišel o dva zuby. „Začalo to tvrdým faulem domácího Katiče na našeho pivota Mariče, který mu pak dal ránu pěstí. Potom jsme na Maričovi viseli jako hrozny, ale většina domácích hráčů vletěla na palubovku a už se to mlelo. Já se neperu, ale jednu jsem dostal taky,“ krčí rameny. „A víte, co je legrace? Katič v létě přestoupil do Partizanu a jsme kamarádi,“ usmívá se.
Nemá strach, že by se zloba chuligánů hlásících se k barvám jiného klubu mohla obrátit proti němu. „Naopak, v Bělehradě si užívám. Ve čtvrtek jsem si byl koupit postel a musel jsem se několikrát podepisovat. Na ulici i v obchoďáku,“ líčí.
Basketbalistův otec to vidí jinak. „Když letos vyhráli ligu, jeho spoluhráč byl s otcem v restauraci. Fanoušci Crvene zvezdy ho začali provokovat, takže se radši zvedli a šli jinam. Občas se bojím, aby se Honza neocitl v nepravý čas na nesprávném místě,“ přiznává.
