* Jaká byla spolupráce s debutujícím režisérem Václavem Havlem?
Kde je řečeno, že režisér musí mít vystudovanou FAMU? Je přece úplně jedno, že Václav Havel svůj první film zrežíroval až ve svých bezmála pětasedmdesáti letech – měl naprosto jasnou vizi a velmi přesně věděl, co, jak a proč točí. A navíc dokázal pro tuhle svou představu nadchnout celý štáb. Mě úplně fascinovalo, když nás při natáčení sezval do jedné místnosti, kde si stoupnul k tabuli, na niž začal kreslit filmové postavy a popisovat nám, odkud a proč která figura přichází, co na tom místě dělá a kam a proč zase odchází. Navíc s každým z herců o jeho roli dlouze mluvil, vyptával se na náš názor, zajímalo ho, jak chceme svou postavu pojmout... Dával nám nemalou tvůrčí svobodu; samozřejmě v určitých mezích svého vlastního pojetí každé role.
* Málokdy je ovšem při natáčení přítomna osobní ochranka...
Ochranka pana prezidenta, kterou Václav Havel nazývá pistolníky, to byli docela roztomilí kluci, které člověk při natáčení ani nevnímal. Jeden z nich vypadal jako socha černého anděla s nastavenými dlaněmi od Jiřího Davida, která je na zámku v Třebešicích – nejdřív jsem si chodila hladit tu sochu, pak pistolníka... A je od nich hezké, že hlídají Václava Havla a jeho okouzlující ženu Dášu.
* Čím vás vaše herecká kolegyně tak okouzlila?
Vážím si jí z mnoha důvodů. Samozřejmě že je to skvělá herečka, ale obdivuji ji i proto, jak dokáže zvládat ten neuvěřitelný tlak, pod nímž neustále žije. Kdyby na mě byla upřena taková pozornost médií, tak už se dávno zblázním. Podnikaly jsme s Dášou pochodové túry po okolí a neustále nám byli v patách paparazzi. Tak jsme je aspoň trochu prohnaly po kopcích, aby se při své práci konečně pořádně zapotili... Někdy to bylo i docela srandovní – to když se procházíte přírodou a najednou na horizontu vidíte s vypětím všech sil utíkat někoho s obrovským pupkem, ověšeného spoustou foťáků, kdo se vám snaží nadběhnout, aby na vás vyskočil z nějakého křoviska a nafotil, jak jste na výletě. Bavilo nás měnit trasy, schovávat se jim, vytvářet falešné stopy, ale oni pak, bohužel, začali používat nefér prostředků – asi už nemohli dál, tak si na naše pronásledování brali auto...
* Co vás vlastně přivedlo k natáčení Odcházení? Mimochodem, viděla jste předtím tuhle hru na divadle?
Neviděla. Na casting jsem byla pozvána prostřednictvím agentury, která má moje profilové fotky. Absolvovala jsem kamerové zkoušky a byla obsazena do role jménem Bea Weissenmütelhofová... Tak to chodí i ve světě, takže já proti konkurzům nic nemám. Nejsou mi sice příliš příjemné, ale chápu, že režisér potřebuje herce vidět, než ho obsadí do filmu; ostatně i na Snowboarďáky jsem dělala konkurz. I když mě na druhou stranu trochu štve, že si režiséři nevybírají herce v divadle, kde je mají možnost vidět skutečně hrát. Ale jsem optimistka a věřím, že se tenhle stav jednou změní – vždyť chodit do divadla není nic tak těžkého, učili nás to už ve školce. A do té doby budu chodit na konkurzy, když budu chtít točit filmy.
* A vy chcete točit? Mám pocit, že doby, kdy jste se hojně objevovala na filmových plátnech, ať už ve snímcích jako Snowboarďáci nebo Bolero, nebo v seriálech typu Místo nahoře a Místo v životě, přece jen pominuly a dnes se věnujete hlavně divadlu.
Taky už jsem se v novinách dočetla, že jsem přestala točit, ale upřímně řečeno nemám ponětí, kde k těm zprávám jejich autoři přišli. Docela se bavím vlastní představou, že existuje nějaká virtuální Bára Seidlová, jež si žije svým vlastním životem a které jsem já pouze propůjčila svou tvář. Ráda si o ní čtu a dozvídám se spoustu zajímavých informací – třeba že už se Bára nesvléká. Jak to asi, chudinka malá, dělá v létě, nebo když jde do sprchy? Taky jsem se dozvěděla, že cosi – už si nepamatuji, co konkrétně to bylo – nabíjí její dynamo. To považuji za natolik vtipný obrat, že jsem ho použila do jedné naší divadelní hry.
* Nicméně stačí se podívat do vaší filmografie: ve srovnání s lety 2000 až 2005 jste za posledních pět let natočila sotva polovinu filmů. Jaká je tedy situace? Leží vám na nočním stolku nějaký nový scénář?
Na nočním stolku neleží žádný, ale v hlavě jeden mám... Každopádně je ovšem naprostý nesmysl, že jsem přestala točit. Pouze jsem odmítla hrát v jednom seriálu... Vlastně ve dvou. Ataky v jednom filmu... Zkrátka jsem si jen začala ze scénářů pečlivěji vybírat – v jednom období dokonce tak pečlivě, že jsem skutečně skoro vůbec netočila. Ale to je dáno i tím, že pokud člověk chce dělat filmy s lidmi, kteří to myslí opravdu poctivě, tak moc velký výběr nemá. A já opravdu raději natočím jen jeden film za dva roky, než abych se zúčastnila něčeho, s čím úplně nesouzním.
* A raději jste dala přednost divadlu, i když jste tehdy nebyla v žádném stálém angažmá?
Do stálého angažmá se mi nikdy nechtělo, ale vždycky jsem toužila dělat současné divadlo a hledala prostor, kde bych své sny mohla realizovat. Hrála jsem v Činoherním klubu, v Divadle Na Zábradlí i v řadě takřka neviditelných projektů, až jsem nakonec pochopila, že pokud má člověk určitou představu a chuť se nějakým způsobem vyjadřovat, tak si tenhle prostor musí vytvořit sám.
* Tehdy vzniklo rozhodnutí založit si vlastní divadlo?
To nikdy nebylo žádné programové rozhodnutí. Nás tři, které divadlo MALÉhRY tvoříme, tedy Danielu a Nikolu Zbytovské a mě, spojilo dohromady podobné vidění světa a chuť se svobodně vyjadřovat k věcem, které nás zajímají. Navíc jsme se s Nikolou znaly už z brněnské konzervatoře a Daniela tou dobou hrála divadlo jednoho herce v režii Petera Scherhaufera, což byl takový náš divadelní guru. Všechny tři jsme ještě na konzervatoři nazkoušely právě v jeho režii své první společné představení Díra aneb Dobrý den, pane Formane od Pascala Vrebose.
*
Vy jste poté ovšem odešla do Prahy studovat na DAMU...
A holky zatím v režii Petera Scherhaufera vytvořily několik představení pro děti i dospělé. Byla jsem se podívat na jednom z těch dětských a nikdy bych nevěřila, že se u pohádky dokážu tak pobavit! Tehdy jsem si řekla, že bych s nimi opět ráda hrála, a tak pro nás Daniela napsala pohádku Ježibaby a ženichové. Časem jsem viděla i jedno jejich představení pro dospělé a strašně jsem zatoužila vytvořit společně něco dalšího. Neměly jsme však ani konkrétní hru, ani režiséra, protože Peter nedlouho předtím zemřel. Nevěděly jsme o nikom, kdo by ho mohl nahradit, ale protože jsme měly strašnou chuť něco dělat a navíc určitou vizi, jak by mohl vypadat začátek a konec a že by se celé představení mohlo jmenovat Nebe?, začaly jsme představení dávat dohromady samy.
* Takže jste jenom něco napsaly mezi začátek a konec a měly jste představení hotové?
Tak nějak. Všechny naše hry sice píše Daniela, ale my jí do toho mluvíme. Mě třeba tenkrát hodně bavily „problémy“ hereček, které řešily v rozhovorech – jak si sahají na dno a tak podobně. Tak jsem to použila. A vzniklo představení, v němž se kdesi mezi životem a smrtí setkají tři postavy – učitelka, herečka a kadeřnice. Všechny tři si násilně vzaly život v naději, že se jim po smrti uleví... Asi tomu bude málokdo věřit, ale ve skutečnosti je to komedie!
* A měla úspěch?
My jsme si až čtrnáct dní před premiérou v Divadle Bolka Polívky, které má kapacitu tři sta padesát míst, uvědomily, že když chceme, aby vůbec někdo přišel, tak taky musíme někoho pozvat. A tak jsme začaly obvolávat všechny kamarády a nakonec jsme zjistily, že jich máme docela dost, protože bylo úplně narváno. Nikdy jsem nebyla trémistka, ale tenkrát jsem se před představením příšerně bála! Když jsme dohrály a lidi nám tleskali, vznášela jsem se pět centimetrů nad zemí a dodnes to pro mě byl nejsilnější zážitek celé mé herecké kariéry. A myslím, že pro nás všechny. Možná proto, že jsme se nesnažily vybudovat nějaké nové divadlo, ale chtěly jsme si jen dokázat, že samy svedeme vymyslet, napsat, zahrát, zrežírovat a zprodukovat celé představení. A to se nám povedlo. Včetně toho, že jsme se ještě samy pochválily – to je v dnešní době strašně důležité, možná vůbec to nejdůležitější!
* Nejspíš vás chválí i jiní, když tohle představení hrajete dodnes...
Původně jsme myslely, že představení Nebe? odehrajeme dvakrát, pokud budeme hodně odvážné, tak třikrát, vždycky asi pro sto padesát lidí. Jenomže po premiéře pro kamarády jsme měly plný sál i napodruhé, napotřetí... A to už nebyli jenom naši kamarádi – zkrátka se to rozkřiklo. Náš technik nám pak vždycky chodil radostně oznamovat: „Holky, máme plnó chalupu!“ Tak jsme pokračovaly a napsaly další pohádku, pak nové představení pro dospělé... Dnes máme v repertoáru tři hry pro dospělé a tři dětská představení. A je zajímavé, že ve všech pohádkách hrajeme ježibaby. Respektive v jednom jsme uklízečky, ale těch košťat se zkrátka nezbavíme.
* Jedno z vašich představení pro dospělé, nazvané Vepřo, knedlo, zelo, je o touze tří dívek uniknout z malého moravského venkova do velkého světa. Vy sama pocházíte z Mikulova – nakolik jde o autobiografickou hru?
* Knedlo, vepřo, zelo je ryzí komedie, tak trochu v duchu Čechovových Tří sester – jen namísto do Moskvy se naše tři postavy snaží dostat do Říma, protože jejich vesnici navštíví Italové... Ale i když do každé postavy herec otiskne něco ze sebe, tak v tomhle případě o autobiografickou hru opravdu nejde, protože hraji retardovanou Marušku, která chce do světa ze všech tří nejmíň. Nicméně ta touha po lepším světě a materiálním úspěchu je dneska u mladých holek z venkova běžná. Tak třeba sedmdesát procent holek, které se stejně jako já narodily v Mikulově, tam už dneska nežije...
Vy jste se z Mikulova do Prahy dostala, podařilo se vám v ní uspět, pak jste se ale vrátila na Moravu a začala se věnovat skoro výhradně divadlu. Dodnes jste toho nezalitovala?
* Nezalitovala, v Brně jsem šťastná. Tím neříkám, že už nikdy nechci nic točit – mě filmování strašně baví a ráda zase budu hrát v dalším bezvadném snímku, ale na druhou stranu, proč bych měla točit za každou cenu a jen vyplňovat vysílací pauzu mezi dvěma reklamními bloky, když mi to nepřináší žádnou radost? Copak nestačí, že dělám autorské divadlo?
A to vás uživí?
* Myslela jsem, že se budeme bavit o divadle, a vy se mě ptáte na peníze. Ty přece s divadlem nemají nic společného! Pošťáka nebo prodavačky se taky neptáte, jestli je jejich práce uživí!
Ale oni nejsou na volné noze a já věřím, že je jejich práce uživí, i když možná ne tak, jak by si přáli...
* A já zase věřím, že když člověk v životě následuje sám sebe, nalezne to, co má dělat, a vykonává to rád a upřímně, tak se o něj vesmír postará.
Jak konkrétně se o vás vesmír stará?
* Jde mu to dobře, takže mě divadlo živí bezvadně. Výhodou autorského divadla je možnost napsat si do každého představení nějaké jídlo, a tím pádem se pokaždé krásně najíme. A o zbytek se opravdu postará vesmír – vždycky když je nejhůř, se objeví nějaká práce; nedávno třeba film Odcházení. Anebo nějaká reklama, která mi pak umožní věnovat se celý následující rok jenom divadlu. A někdy ji dokonce ani nemusím natočit. Před časem jsem dostala nabídku od jedné reklamní agentury, kterou jsem přijala, abychom měli finanční základ pro další hru. Setkala jsem se s producentem a režisérem, začali jsme si povídat a najednou mi producent položil překvapivou otázku: „Kolik potřebujete na to představení? Já vám na to ty peníze dám.“ Tak jsem se ho zeptala, jestli si uvědomuje, že v tom případě bych tu reklamu netočila. Přikývnul: „S tím počítám.“
Tak to se vesmír postaral pěkně.
* Ale takhle to opravdu funguje! Podle mého jediné, co člověk může druhým předat, je energie; proto taky lidi chodí do divadla. Doma se sice mohou dívat na technicky dokonalé filmy, ale živý kontakt v přítomné chvíli nic nenahradí. A já abych mohla druhým předávat energii, tak potřebuji dělat věci, ze kterých ji sama mohu načerpat, které mi přinášejí radost. Kdybych měla točit seriály nebo filmy, kterým nevěřím, byla bych z toho akorát nešťastná, začalo by mě to ubíjet a neměla bych co předávat. Těžko se to popisuje, ale já to takhle cítím... Loni o prázdninách mi třeba jeden režisér nabízel účinkování v jednom seriálu a povídá: „Udělám z vás nejslavnější herečku v celý Český republice!“ Tak jsem mu moc poděkovala a odpověděla: To jste strašně hodný, ale já po tom zas tak moc netoužím. ?
DIVADLO MALÉHRY BARBORA SEIDLOVÁ (uprostřed) ? Narodila se 23. května 1981 v Mikulově. ? Vystudovala brněnskou konzervatoř a následně DAMU. ? Zahrála si ve filmech Snowboarďáci, Bolero či pohádce Lotrando a Zubejda. ? V současné době se věnuje především autorskému divadlu. DANIELA ZBYTOVSKÁ (vlevo) ? Narodila se 23. dubna 1963 v Praze. ? Zakladatelka a dramatička divadla MALÉhRY, původně divadla jednoho herce. ? V letech 1989 až 1994 se věnovala herectví v Itálii. NIKOLA ZBYTOVSKÁ (vpravo) ? Narodila se 1. března 1981 v Brně. ? Absolventka brněnské konzervatoře, vyrůstala v prostředí Divadla na provázku. ? Je členkou Divadla MALÉhRY, kde působí jako režisérka a spoluprodukční.
