Na Štědrý večer roku 1949 se na statek Václava a Anny Nebeských ve východočeském Chvojenci dostavila komise z Okresního národního výboru v Holicích. Úředníci sdělili, že musí odpojit elektrický proud, protože majitel neplní povinné dodávky. Vánoce rodina strávila při svíčkách. Na Boží hod místní rozhlas oznámil, že na statek se uvaluje nucená správa. Na Štěpána odvezla Václava Nebeského, otce čtyř dětí, Státní bezpečnost. Začala likvidace rodového statku, ničení životů jeho obyvatel - bolestný příběh, jakých se v tehdejší ČSR odehrály tisíce.
O takzvaném rozkulačování se od roku 1989 v Česku příliš nemluví ani nepíše - přitom jde o jeden z nejbrutálnějších komunistických zločinů. V širší veřejnosti existuje jakési obecné povědomí o kolektivizaci, při níž byli zemědělci postupně donuceni odevzdat dobytek i mechanizaci a vstoupit do družstev. Pravda je ale horší: kulaci (nebo také „venkovští boháči“, vybraní sedláci s větší výměrou půdy) patří k hlavním obětem rudého teroru -v jejich případě nešlo „jen“ o majetek, ale o totální rozbití rodin i tradičních vazeb. Šlo doslova o život.
Před volbami roku 1946 KSČ vedle jiných lží slibovala, že „kolchozy v ČSR nebudou“. Po únoru však nastoupila jiný kurz: budování JZD za každou cenu, protože kdo má pod kontrolou potraviny, ovládá obyvatelstvo. Rolníkům se do družstev přes veškerou agitaci a nátlak nechtělo, komunisté na venkově nebyli populární. Největší autoritu ve vsích měli zkušení hospodáři ze starých rodů, kteří tušili, k čemu kolektivizace povede. Podle sovětského vzoru se je KSČ rozhodla zničit: začalo to tím, že předepsala nesplnitelné povinné odvody - a pak se věci vyvíjely jako u zmíněné rodiny Nebeských. Kulaci do družstev nesměli, nešlo o to, donutit je ke vstupu, což by pro mnohé znamenalo alespoň naději, že neztratí domov. Měli být exemplárně potrestáni, vyhnáni, zadupáni do země jako škůdci.
Václava Nebeská (ročník 1934) vzpomíná, že rozkrádání jejich statku začalo ihned po Vánocích v devětačtyřicátém. Národním správcem byl ustaven místní partajník, na to, jaké má s hospodařením zkušenosti, se nehledělo. Nebeští se směli odstěhovat do domku mimo areál hospodářství, pouze s nejnutnějšími osobními věcmi, nesměli si půjčit ani koně z vlastní stáje. Maminka musela na statku pracovat jako dojička, otec po propuštění z vazby jako kočí. Děti navštěvovaly školy v Hradci Králové, na statku si odbývaly povinnou brigádu. V létě 1950 byl Václav Nebeský znovu zatčen a odvezen do tábora nucených prací Vojna u Příbrami - zůstal tam půl roku. Děti (s výjimkou dcery Marie, která byla těsně před dokončením medicíny) byly vyloučeny ze studia na vysokých školách - a to ještě měly štěstí, že se jim alespoň podařilo odmaturovat. Většinou režim takovou „velkorysost“ neprojevil -například syn jednoho kulaka z Jihlavska nesměl ještě v polovině osmdesátých let pracovat „z kádrových důvodů“ ani jako dílenský mistr.
V únoru 1952 dostali Nebeští pokyn ONV, v němž se pravilo, že se mají „dobrovolně“ vystěhovat do jiné obce. Odvolali se, doufali, že úplně nepřijdou o domov, ale obdrželi úřední obálku: list nařizoval nucené přestěhování do okresu Bílina, a to během tří dnů. Dcera Václava vzpomíná, že její sestra se pokusila toto rozhodnutí zvrátit - napsala protest a sbírala podpisy po celé vsi. Když předložila podepsané stránky úředníkům, dostala typickou odpověď: „Je vidět, že jste svůj velký vliv na obyvatele nevyužili k socializaci vesnice. Tím spíš je vaše vystěhování nutné.“ 26. března přišel otci další úřední přípis, v němž stálo: „ONV v Holicích doplňuje svůj výměr... v tom smyslu, že se zakazuje současně Vám, Vaší manželce Anně, dětem Josefu, Františku, Marii a Václavě pobyt v obvodu zdejšího správního okresu až do odvolání.“ 27. března odjížděli rodiče s malým zbytkem majetku na korbě nákladního auta do Bíliny. Dostali ubohé bydlení, práci v dílnách a u dobytka, ale byli silní, přežili. Mluvit o přežití není v této souvislosti přehnané. Sedláci, jejichž rody hospodařily „na jedné půdě“ stovky let, vystěhování většinou neunesli, často spáchali sebevraždu před deportací nebo krátce po „ubytování“ v předepsaném místě (rodiny s pěti i více
| Rozkulačování |
|
Komunisté ve svých materiálech nijak neskrývali, že ničení selských rodů je politicky motivováno a tresty za „neplnění dodávek“ představují pouhou záminku. V tajném pokynu ministra vnitra z 8. května 1953 se píše: „Je nutno míti na zřeteli, že každý soudní proces proti kulakovi je procesem politickým... Není důvodu, aby se trestné činy kulaky tajily až do vynesení rozsudku. Naopak je nutno o nich veřejně hovořit a spojovat je s minulostí kulaka jako vykořisťovatele, vesnického upíra.“ |
Václava Nebeská se na rodný statek nikdy nevrátila. Odstěhovala se do Bíliny, stala se zdravotní sestrou, rok pracovala jako vychovatelka a nakonec se jí podařilo dálkově vystudovat pedagogickou fakultu (podobným způsobem dokončili studia i její sourozenci). Dnes působí na Arcibiskupském gymnáziu v Praze.
K 19. srpnu 1953 bylo v ČSR konfiskováno dva tisíce „kulackých“ usedlostí a současně došlo - aspoň podle hlášení ministerstva vnitra pro ÚV KSČ - k přesídlení stejného počtu rodin. Nakonec jen pro ilustraci, o jak masivní akci šlo: v kraji Pražském postihla 219 rodů, v Pardubickém 168, v Jihlavském 207...
| Příběh paní Václavy Nebeské vychází z práce studentek Anny Polákové a Sáry Vávrové z Arcibiskupského gymnázia v Praze. |
