Vězení a lágr - Bubníkovy univerzity

Nestaral jsem se o politiku, nevěděl jsem pořádně, co je komunismus, hrál jsem hokej. Bylo mi dvacet let, byl jsem v týmu mistrů světa. A oni nás pozavírali. Vlastní národ, který nás ještě před rokem vzýval jako šampiony, vzpomíná s patrnou hořkostí v hlase mistr světa Augustin Bubník (75).

V březnu roku 1950 měli zlatí hokejoví hoši odletět do Londýna obhájit rok starý titul ze Stockholmu. Anglické velvyslanectví ale údajně nestihlo připravit víza.

Později bylo zřejmé, že šlo o vykonstruovanou lež komunistické Státní bezpečnosti. Ta od svých informátorů věděla, že hokejisté "laškují" s myšlenkou zůstat v zahraničí, a rozhodla se stříhat křídla.

Špionáž a velezrada
"Je pravda, že někteří jsme zůstat chtěli, ale hlasování v týmu rozhodlo o návratu. My jsme byli s Vladimírem Kobranovem nejmladší, říkali jsme si, že jednou se stejně do tý Kanady dostanem. Měli jsme nabídky...." říká Bubník. Sen o NHL se zanedlouho rozplynul v prachu jáchymovského uranu.

Když bylo definitivně jisté, že nikam nepoletí, zamířili sportovci do hospůdky U Herclíků. Posíleni alkoholem začali nadávat na režim. Vzápětí už vedle u stolů čekali tajní... Pozavírali celý tým a hospodského k tomu.

Augustin Bubník líčí výslechy, bití, mučení, ponižování, které prožíval v takzvaném domečku na Hradčanech, kde zatčené vyslýchal sadistický dozorce Pergl zvaný Suchá lípa. "Sedm týdnů s námi zacházeli jak s dobytkem. Chtěli z nás vynutit, vymlátit, vymačkat přiznání. Nikdy jste nevěděla, jestli vás nezastřelí nebo neumlátí k smrti."

Seděl jsem v Kremlu
Soud se konal s vyloučením veřejnosti. Dvacetiletý Gustav dostal 14 let - za špionáž, velezradu a rozvracení socialistického zřízení. "Pořád jsme si mysleli, že to není možný, že je to nějaká fraška. Přece Češi nezavřou svoje hrdiny!" vypráví Augustin Bubník. "Byli jsme naivní. Přišly rozsudky. To byl bod zlomu. To bylo špatný," vzpomíná. Dvanáct hokejistů poslal soudce za mříže celkem na 77 let a 8 měsíců. Bez "viny" zůstal jen Vladimír Zábrodský. Jeho role v celém případě nebyla nikdy objasněna.

"Na Borech nás zavřeli na speciální oddělení s generály, starosty, prostě s elitou. Říkalo se tomu Kreml," směje se Bubník. "Každou neděli někdo vyprávěl svůj životní příběh. To pro mne byla první životní univerzita. A lágr byl mojí druhou životní univerzitou. Vězení bylo kruté, v lágru to bylo lepší.

Nebyl jsem v těch nejkrutějších táborech. Fárali jsme, kutali, dobývali uran a vzájemně jsme se pořád ujišťovali, že to brzo 'praskne'. Muselo se žít, nemohli jsme bědovat a sedět s rukama v klíně. Pracovali jsme, plnili jsme normy, tak jsme dostali lágrový peníze a mohli si koupit v kantýně konzervu. Ty jsme dávali těm, kteří pracovat nemohli. Hlad? Ten býval v korekci - jen kafe a čtvrtka chleba na dva dny... "

Zpátky do basy s tebou!
V roce 1953 zemřel prezident Klement Gottwald a v čele státu ho vystřídal Antonín Zápotocký. "To byl známej hokejovej fanda, doufali jsme v něj. A taky nás v roce 1955 pustil," říká. Omilostnění hokejisté ale už nikdy nemohli do reprezentace ani do nejvyšší soutěže. Dnes už z dvanáctky šampionů žijí jen tři. Většinu ostatních zabila rakovina, s velkou pravděpodobností "výslužka" uranových dolů.

Nejvíc se prosadil u finské reprezentace. Pod jeho vedením porazilo Finsko na MS 1967 ve Vídni Československo. "A zase jsem byl vyvrhel a zrádce. Lidi mi psali: Zpátky do basy s tebou! Dav je hrozný. Vytáhne vás nahoru, vzápětí vás zatratí, pak vás zase oslavuje a záhy zas udupe. Sláva je pomíjivá. Takový je sport, takoví jsou fanoušci," tvrdí smutně.

Bubník dělal 42 let trenéra, dodnes trénuje hokejový "potěr".
Augustina Bubníka mrzí, že k poválečným reprezentantům nemá úctu ani hokejový svaz. "Jsme šrám na českém hokeji. Neznají se k nám. Zakopat nás pod koberec... Přitom bych jen chtěl, aby lidi věděli, že jsme hokejem žili a žijeme," dodává.