Vězni u nás mají výhody, jsme na ně ale nadmíru přísní, říká ředitelka první české otevřené věznice

Areál věznice navštívil v srpnu redaktor a fotograf serveru Lidovky.cz. Z návštěvy vznikla rozsáhlá reportáž. Její druhou část, rozhovor s ředitelkou a duševní matkou projektu otevřené věznice Hanou Prokopovou, vám nyní přinášíme.

Bez mříží a ostnatých drátů. V Jiřicích si vězni užívají luxus ‚jako na svobodě‘

Jakou dobu u vás odsouzený stráví?
Po dobu pilotního provozu bereme vězně, kterým zbývá zhruba rok až rok a půl do konce trestu. Program v otevřené věznici je velmi intenzivní a slouží hlavně pro co nejjednodušší přechod do civilu. Když člověk vězení opouští, měl by mít představu o svých dluzích, musí oslovit exekutory, měl by si být jistý, že má jisté nějaké zaměstnání a ubytování. Jsme v podstatě jinou verzí výstupního oddělení.

Jak se může tohle všechno změnit po vyhodnocení pilotního provozu?
Dovedu si představit, že tu odsouzení pobudou třeba i delší dobu. Je ale otázka, jestli by delší pobyt, dejme tomu tři roky, už nebyl kontraproduktivní. Ve chvíli, kdy by se vězně povedlo dobře připravit na civil, už by byl zbytek času stráveného u nás vlastně nadbytečný.

Jak vězni na váš program reagují?
Někteří, když se u nás objevili, byli z náročného pracovního programu trochu vyjevení. Mysleli si, že po příchodu z práce se budou moci válet na baráku a čas od času se pojedou podívat domů na rodinu. Jenže zjistili, že tu musí intenzivně pracovat. Je to součást cíle co nejvíce místní život přiblížit civilu, rodinnému životu. Tam musí také po příchodu z práce se věnovat zahrádce, zvířatům nebo pomáhat při domácích práci. Jde nám o posílení pocitu povinnosti a zodpovědnosti. Snažíme se posilovat jejich sociální i pracovní kompetence, ale také komunikativní schopnosti. Po delším pobytu ve vězení je člověk rychle ztrácí, začne používat slang a v civilu pak třeba při žádosti o zaměstnání neví, jak se má správně vyjádřit. Pořád ale platí, že vězni jsou ve výkonu trestu a pořád je to vězení, kde je hlavní bezpečnost.

Jaký na vás dělá dojem spokojenost firem? Chválí si spolupráci s vámi?
I díky velmi nízké nezaměstnanosti je teď o práci odsouzených velký zájem. Došlo to dokonce do bodu, kdy už nemůžeme nabídnout vhodné odsouzené, neuzavíráme tedy momentálně další smlouvy. Zkrátka už nezvládáme vyjít naplno vstříc poptávce.

Firmy by tedy uvítaly podobné programy i v jiných věznicích?
Určitě, náš program umožňuje větší flexibilitu, odsouzení sami odjíždějí a sami se vrací. Pro zaměstnavatele je zárukou stability, vykonává totiž trest a má ze zákona povinnost pracovat. U normální zaměstnance se může třeba stát, že nepřijde, pro vězně to tak jednoduché není.

Mají vězni tendence váš režim zneužívat? Že by se třeba někdo nevrátil z práce…
Zatím se všichni z práce vrátili. Ale pravidla našeho režimu zatím porušilo pět odsouzených, kteří se dopustili přestupku a byli přeřazeni do středního stupně klasické věznice, která se nachází ve vedlejším areálu. Skupina třech se vrátila z práce pod vlivem alkoholu, další případ byl, když si jeden z vězňů nechal přehodit přes zeď nějaké věci. Přitom to byly třeba obyčejné sušenky, které si mohl koupit v kantýně. A poslední měl na svém pracovišti nabíječku, což není povoleno. Pro všechny tím pobyt v otevřené věznici skončil.

Relativně nízká zídka a za ní svoboda. Přesto nikdo ještě areál věznice svévolně neopustil.

Takže se nedá říct, že byste zrovna u vás přivírali nad mírnými prohřešky oči.
To vážně nemůžeme, pokud chceme udržet disciplínu a pořádek. Když už, tak jsme spíše přísnější. Laicky řečeno je to systém „něco za něco“. My umožníme odsouzenému maximum, které nabízí zákon a on třeba každých 14 dní může navštívit rodinu až na 24 hodin v rámci volné vycházky. To pochopitelně platí, pokud je při plnění svých povinností vzorný. Pokud si tyto vzorce vštípí, venku pak zjistí, že není takový problém žít život řádného občana a ke zločinu už se nevrátí.

Je to cesta ke snížení recidivy?
Je to jediný způsob ke snížení recidivy. Pokud s těmi lidmi nepracujete, tak po pouštění věznice udělají to, co umí nejlépe. Půjdou a někde něco vykradou nebo někoho přepadnou. To už není případ jen naší otevřené věznice, to je směr, který bychom měli nastavit plošně. Intenzivně se vězňům věnovat, ale zároveň mít nastavené mantinely. Chtít po nich zodpovědnost, abychom jim pak venku tu šanci mohli dát.

S tím, kolik práce vloží vězni do samotného areálu, vytvoří si s místem nějaké pouto? Třeba už jim potom není jedno, jak to v areálu věznice vypadá.
Nedá se říct, že by to tu milovali, pořád je to vězení, to by bylo patologické. Je to opět individuální, někdo si vztah k tomu, co tu udělal, skutečně vytvoří. Někdo na to ale ani mentalitu nemá. Hlídají se například navzájem, domku se snaží udržovat čisté. Už se mi také stalo, že za mnou přišel vězeň s tím, že jeho spolubydlící je bordelář a že s tím máme něco dělat. Když si něco sami vybudují, mají k tomu určitě jiný vztah.

Funguje uvnitř skupiny odsouzených vnitřní dynamika, kdy si navzájem třeba řeknou, kdo by měl co udělat?
To určitě funguje. Ale patří to spíše do toho druhého života vězňů, když je nevidíme. Různé útržky se k nám dostanou, ale řeší si to spíše mezi sebou v době, kdy zaměstnanci odcházejí domů. Výchovně si třeba popovídají s někým, kdo nějak narušuje vnitřní chod celého programu.

Máte tam nějaké „Mirky Dušíny“, kteří by kolektiv táhli správným směrem?
V kolektivu máte vždycky přirozené lídry, i tady jsou ti, kteří jsou schopni rozdávat práci. Umí si ten život zkrátka zorganizovat sami, mají u ostatních autoritu. Když někdo takový opustí věznici, hbitě ho nahradí jiný, nikdy to není jediný člověk.

Společenská místnost vězňů. Zametat a vytírat ji musí každé dva dny.

Jsou ti, kdo jsou tu déle?
Když je tu někdo delší dobu, tak zaučuje ty nově příchozí. Funguje jako takový starší bratr. Ale nemá to zase žádný nádech šikany nebo třeba ponižování. Ti, co jsou tu déle, už tu odvedli kus práce a snaží se do toho ty nové vtáhnout. Když to nejde, tak přijdou a řeknou nám: „Tenhle je líný, něco s ním udělejte.“ Většinou mají srovnání s klasickou věznicí, třeba s vyšší ostrahou, takže jsou rádi za to, že jsou tady.

S čím se po propuštění odsouzení nejvíce potýkají?
Většinou se všechno točí kolem dluhů, proto se odsouzené snažíme dovést k insolvenci. Pokud se snaží, mají stálý pracovní poměr a tak dále, může se jim podařit zcela se oddlužit. Finance odsouzených jsou po propuštění nízké, za to dluhy vysoké. V momentě kdy pak přijde pracovní proces, a peníze se protáhnou celým kolečkem pracovního systému, přijdou exekutoři už na druhou výplatu. To je pro bývalého odsouzeného hodně demotivující. Samozřejmě musí bez debat plnit své finanční závazky, ale lepší cestou by podle mě bylo zařazení do nějakého programu, kde mu dluhová poradkyně pomůže a ve spolupráci s exekutorem vyřeší tu situaci lépe.

Cítíte z vyšších míst podporu? Výsledky zatím máte.
Nemůžu říct, že bych necítila podporu. Momentálně jsme s kolegou napsali metodiku toho, jak by to podle nás mělo vypadat, a tak to taky děláme. Uvidíme, počkáme na hodnocení.

Vybavení ložnic neposkytuje žádný luxus. Vězni stráví stejně většinu času v práci nebo po areálu.

Na čem bude do budoucna záležet?
Hrozně záleží na společnosti, společnost se do vězeňství promítá. V civilizovanějších státech to jde, neprošli si tam mimo jiné totalitou, což nás určitě přibrzdilo. U nás zatím lidé nejsou moc připraveni na to, aby tady plošně fungovali otevřené věznice.

Jak myslíte, že česká společnost vězeňství vnímá?
Většina lidí netuší, že ve věznicích pracují odborníci s vysokoškolským diplomem. Pro běžného člověka je pracovník věznice prostě bachař. Vůbec už netuší, že tu nejdůležitější práci odvádějí civilní odborní pracovníci. Pochopitelně uniformovaní dozorci, jako represivní složka, tam musí být také. Informovanost naší společnosti o vězeňství stojí hodně na nepopulární kauzách, které nestaví personál věznic do nejlepšího světla. 

Jak se vám s první „várkou“ vězňů v otevřené věznici určovaly mantinely? Přece jen, byla to novinka pro obě strany.
Byla tam určitě hodně neznámých. Otevřenost neznamenala otevřít brány, spíše šlo o otevřenost zaměstnanců směrem k vězňům. My měli celkem jasno, jak co chceme dělat. Příchozí vězni občas ale ne. Proto se ze začátku chodili odsouzení hodně ptát, třeba kolik toho musí odpracovat na zahradě, aby mohli na vycházku a tak dále. I my jsme za nimi chodili a ptali se, zda něco nepotřebují, co by se dalo změnit a podobně. Ptali jsme se, jestli mají problém si vyprat a vyžehlit. Neměli. Prostě jsme si museli všechno vyjasnit.

Jak se na vaše zařízení dívají vězni z vedlejší věznice s klasickou ostrahou? Chtějí k vám, nebo se místním chovancům spíše posmívají?
Já musím evidovat všechny žádosti o přeřazení k nám. Těch žádostí máme hodně, hlásí se i odsouzení z jiných věznic. Takže to bereme podle pořadníku tak, jak nám odcházejí vězni. Obecně je o to velký zájem. Pokud dodrží naše pravidla, mají tu oproti klasické věznici i jisté výhody. Odsouzení mají možnost nejenom posilovat své sociální vazby formou pravidelných opuštění věznice v souvislosti s návštěvou nebo přerušení výkonu trestu, ale rovněž mají možnost z hlediska posilování sociálních kompetencí a samostatnosti řešit určité situace mimo areál věznice, např. odborné vyšetření u lékaře, návštěva probačního úředníka a setkávání se s potenciálními zaměstnavateli. Zatím jsem ale neslyšela nějakou negativní vazbu, podezírání, že by k nám chodili jen práskači a konfidenti. Bohužel to ne vždy kladně vidí zaměstnanci věznice. Něco nového sebou vždy přináší vyšší pracovní nasazení a úsilí a ne každý je nakloněn změnám a nastavování nových trendů.

Týká se to těch, kteří ve vězeňství pracují delší dobu?
Ano, možná těch, co už se cítí vyhořelí a možné změny ani nevidí jako přínosné.