Havlovci a klausovci proti sobě stojí na barikádě. Skuteční barbaři přicházejí nepozorovaně
Omlouvám se za osobní začátek, ale má posloužit k obecnějším vývodům, snad tedy vážený čtenář promine. Jsem spoluautorem sobotního rozhovoru s Václavem Klausem, po němž mi spousta lidí vytkla, že byl k prezidentovi příliš uctivý, především na rozdíl od nedávného rozhovoru s Václavem Havlem na témž místě. Oba rozhovory jsem si porovnal a při nejlepší vůli mám pocit, že to není pravda, a když už, je to spíš naopak.
Co se z toho dá vyvodit obecného? Že jakmile jde o oba Václavy, měří se dvojím metrem, což platí pro havlovce i klausovce. Kromě těchto dvou základních skupin máme taky antihavlovce a antiklausovce, kteří se s prvními dvěma tábory nutně nekryjí. A všechny tyhle tábory si mezi sebou rozdělují i neorganizované lidi, kteří kolem Klause nebo Havla třeba jen projdou. Nejsvůdnější dělicí čára Do nikoho neinvestujeme tolik citu jako do těchto dvou pánů, přitom jeden má krátce přes sedmdesátku, druhý těsně před ní a jejich společenský zenit vrcholil v devadesátých letech. Dokonce i Mirek Topolánek, který rozhodně není nějaký bezbarvý panák a na naše životy má nepoměrně větší vliv než prezident a jeho předchůdce, budí zvýšené sympatie v určitých společenských kruzích teprve od chvíle, kdy se do něj systematicky začal navážet Klaus.
To je samozřejmě jen hrubé dělení, žije mezi námi spousta lidí, co by se nepřidali ani k jedněm, ani k druhým. Ale dichotomie Havel/Klaus je nejvyvinutější klubismus v české společnosti, nejsvůdnější dělicí čára a jedna ze stěžejních nectností našeho veřejného života.
Kdo si osvojí návyky fanouška, toho zajímá jen vlastní kotel. Přitom je vysoce pravděpodobné, že až jednou Klaus doslouží a až se jednou Havel přestane ozývat, bude se ještě spoustě příslušníků protivného tábora po té dichotomii stýskat.
Protože jakkoliv se od sebe liší, každý z nich je autentická osobnost s životním příběhem a s názory, které má promyšlené a prosazoval je nebo prosazuje s nebývalým nasazením.
Mirek Topolánek nepochybně také nějaké názory má, jenže nám v roce 2006 slíbil hlavně boj s korupcí, a pak dal ministerstvo vnitra Ivanu Langrovi. Má ve svém repertoáru nějaký zásadní motiv, jímž by dokázal vyvážit porušení tohoto ústředního slibu? O Jiřím Paroubkovi netřeba ztrácet slov: kdysi si hrál na pravicového sociálního demokrata a když ještě ani teoreticky nehrozilo, že by vyhlásil nějaký princip a potom se v jeho jménu musel nějak mocensky omezovat, dokázal brojit proti spolupráci s KSČM. Dnes klidně avizuje tichou vládu s komunisty, jejichž předseda Vojtěch Filip bral od StB za donášení peníze ještě v prosinci 1989. A to se zdá, že ani s Paroubkem ještě nejsme na konci vývoje, protože za ním vykukuje David Rath se svými hulvátskými, negativními a fašizoidními způsoby.
Minulý týden si středočeský hejtman dovolil něco, co by ještě před deseti lety vysoce postavenému politikovi neprošlo. Soudkyni Městského soudu v Praze, která se snaží chránit soukromé lékárny před nekalou soutěží dotovaných lékáren krajských, pohrozil trestním stíháním. Bývávalo, že třeba Miloši Zemanovi jeden obhroublý vtípek o tom, kterak dá vázat členské legitimace do kůže členů ODS, otloukali do omrzení. Ale to byla přece jen jiná doba, určovaná právě oběma Václavy.
Není úplně překvapivé, když si Václav Klaus vyřizuje účty s mužem, který mu znehodnotil „jeho“ stranu, a ještě za to přijal pochvalu od Havla. Je smutné, že ho přitom tolik nezajímá, komu tím otevírá cestu. Václav Havel to kdysi dělal podobně – Klaus byl koneckonců prznitel „jeho“ Občanského fóra a vítěz nad jeho přáteli, jako kdyby to v roce 1996 bylo důležitější než rýsující se nástup Zemanových zametačů na vnitru a v tajných službách. Účast na dávném sváru dvou prezidentů ale překvapuje u lidí, kteří nejsou přímými účastníky jejich boje a kterým ani jeden z nich osobně nezpůsobil žádnou újmu. My si hrajeme, brunáti nastupují Herečka Eva Holubová s přáteli nebude tento týden demonstrovat na Hradčanském náměstí proti sládkismu doktora Ratha ani proti jeho protektorovi Paroubkovi, tihle brunáti ji buď nezajímají, nebo pro ně má dokonce slovo uznání. Holubová půjde demonstrovat proti trojskému koni Ruska ve střední Evropě Václavu Klausovi. Nechci klást rovnítko mezi doktora Ratha a nacisty, ale připomíná to československou rozvědku a zápal, s jakým se do hloubi třicátých let připravovala na odvrácení pokusu o mocenskou restauraci Habsburků. Pak přišlo něco, po čem se Rakousko-Uhersko i se svými nectnostmi jevilo jako velmi snesitelná éra.
***
Účast na sváru dvou prezidentů překvapuje u lidí, kteří nejsou přímými účastníky jejich boje a kterým ani jeden z nich osobně nezpůsobil žádnou újmu
O autorovi| Daniel Kaiser, e-mail: daniel.kaiser@lidovky.cz komentátor LN
