Trvalo až do loňska, než někdo shrnul do jedné publikace ten lákavý příběh: veškerý design Andyho Warhola pro obaly hudebních alb. Velvetovský banán se stal legendou: vedle něj však Andy navrhl na padesát dalších titulů elpíček - od Labutího jezera po kompilaci klipového kanálu MTV. Je to silná zpráva o Warholovi i estetice vinylového věku.
Někdy je prostě třeba jeden konkrétní člověk a dávka nadšenectví, aby se do historie doplnila chybějící kapitola. Paul Marechal, profesor na univerzitě v Quebeku, narazil v hudebních second handech několikrát na pozapomenutá elpíčka s obalem od Andyho Warhola (i tahle díla autor většinou signoval, podle podpisu se tedy rychle poznají). Začal je sbírat, a když dospěl k finálnímu číslu jednapadesát, ukázala se pozoruhodná věc. Warhol vytvářel obaly od roku 1949 až do smrti v roce 1987, což znamená, že ho provázely po celý tvůrčí život a otiskly se sem všechny zásadní postupy, které velký pop-artista užíval. Po celou dobu je tu znát napětí mezi kategorií užitého designu a uměleckým dílem, které si nenechá vzít svou samostatnost. Marechal uspořádal první výstavu a zároveň vydal dobře komentovanou monografii Andy Warhol: The Record Covers 1949-1987, zaplaťbůh jen o kousek menší, než je elpíčkový formát, třicet krát třicet centimetrů.
Známe-li „klasického Warhola“, pak na nás asi bude úsměvně, ale zároveň atraktivně působit rané období, kdy na zakázku ilustroval převážně vážnohudební tituly. Už v téhle éře, v níž převažovaly kresby, měl smysl pro „logo“ - viz velké prostřelené jablko na titulu Viléma Tella, zkratkovitá vystižení muzikantů - od vtipné taneční latinskoamerické bandy po portrét Counta Basieho. Album s rozhlasovými reportážemi o odhalených zločinech bylo pro Warhola příležitostí ke kresbě feťáka s injekční stříkačkou a sérii podsvětních charakterů. I tady mají jeho linie lehkost a příjemnou přehlednost, jaké známe ze všech těch suvenýrových kočiček - „profláknutých“ Warholových kreseb.
Sticky Fingers: Džínsy nezapínat!
Už v padesátých letech uměl z bezejmenné baletky z Labutího jezera udělat sošnou hvězdu, symetricky zářící v centru obalu. Ale až šedesátá léta přivedla Warhola mezi „jet set“, smetánku, s jejíž hvězdností ho tak silně bavilo pracovat. Proslavený banán na obalu debutu skupiny Velvet Underground zastínil jeho jiné podnětné koncepty: třeba čistě černý titul jejich další desky White Light White Heat, zčeřený jen tenkým písmem. Setkání s Mickem Jaggerem vyústilo v druhou největší ikonu mezi Warholovými hudebními tituly: obal pro Sticky Fingers, album Rolling Stones z roku 1971.
Ideu muže v klasických džínsách, zobrazeného od pasu dolů, nosil Warhol v hlavě delší dobu. Všít do obalu skutečný zip bylo možné hlavně díky tomu, že Stouni se vydávali sami, a mohli se pro tuhle výstřednost sami rozhodnout. Jezdec zipu ovšem tlačil na gramodesku, dokonce na Warholův oblíbený song Sister Morphine! Aby se zamezilo poškrábání, byl obal podložen kartonem; Andy ho neomylně využil k „spodní“ fotografii toho, co je pod džínsami. Různí lidé kolem Warhola trvají asi na pěti různých verzích, koho z chlapců kolem Factory nafotil Warhol v inkriminovaných spodkách.
Přes tuhle kartonovou ochranu se ukázalo, že Warholův nápad je pro velkoobchod komplikovaný. Sto tisíc kusů bylo reklamováno jako poškrábaných, distributor Atlantic hrozil soudem, takže spoluautor, designér Craig Braun, rozhodl, že kalhoty zůstanou rozepnuté: jezdec zipu tak zůstal na středovce, kde nenadělal moc škody. Ale ani původní zapnutá verze nepřesvědčila cenzuru ve frankistickém Španělsku a kontroverzní obal tam zakázali.
Velveti nebyli ve své době megastars -ale u Rolling Stones Warhola těšilo, že „multiply“ jeho obalu se prodávají po statisících. A to přesto, že na zakázce nevydělal. „Za duben,“ řekl ve Factory, „prodali půl milionu desek, a já jsem si řekl jen o 15 tisíc liber. Příště budu chtít procenta, aspoň penny z každého prodaného kusu.“
„Dnes jsem maloval různá pozadí pro portrét Diany Ross. Jakou barvu pro ni mám vybrat? Chce Diana být radši černá, nebo bílá?“ To je Warholův deníkový zápis z roku 1981. Slavná série jeho portrétů se promítla i do práce pro muzikanty: ty obaly nejsou bůhvíjak slavné a vidět je shromážděné vedle sebe je zážitek: Liza Minelli, Diana Ross, Mick Jagger, méně známé italské a španělské hvězdy diskoéry, Aretha Franklin a také Paul Anka, jehož album The Painter je chronologicky první obal portrét.
Warhol umně využíval kontakty v nejvyšší společnosti a od počátku sedmdesátých let portrétoval na zakázku. Vycházel většinou z polaroidových snímků, které sám pořizoval, ale nebylo to pravidlem. Osobnostem (patřily mezi ně i Brigitte Bardotová nebo Yves Saint-Laurent) přenechával portrét za pětadvacet tisíc dolarů a většinou nabídl druhou barevnou variantu „se slevou“ za patnáct: nabídka byla prý téměř vždy akceptována. Jak vzpomínají jeho spolupracovníci z Factory, v osmdesátých letech tak Warhol na portrétech vydělával čtyřicet tisíc týdně, živil tím své neziskové projekty.
Warhol měl ustálený postup: vybral mezi polaroidy ten pravý, vyhladily se nerovnosti, zmizely vrásky. Liza Minelli i Diana Ross jsou snímané zblízka, vytváří to iluzi intimity (na dobových fotkách je fascinující, jak se Warhol s přáteli „líbá“ tak, aby minimalizoval jakýkoli dotek, neměl ho rád). Lidé jsou na portrétu bledší, nejen ženám zvýrazňoval Andy rty. Na album Silk Electric (1982) napsal Dianě Ross ústřední hit Muscles její chráněnec Michael Jackson: dost neuvěřitelný klip plný osvalených mužů, obšťastňujících snící zpěvačku v loži s nebesy, jen potvrzuje přebývání ve světě, kde se uvažuje ve hvězdných zkratkách. Album vyšlo s rozevíracím obalem, mělo tedy k dispozici čtyři strany. Ross je využila na sto procent: od Warhola si vzala čtyři barevné variace sebe sama (vypsala za ně šek na 95 000 dolarů) a vydláždila jimi design. K Warholovu roztrpčení přidal label na titul samolepku s názvem alba a Dianiným jménem. On sám to nepokládal za nutné.
Padělek bych nepoznal Kontroverzní povaha posledního snímku Rainera Wernera Fassbindera byla Warholovi jistě blízká: Querelle (podle novely Jeana Geneta Querelle z Brestu) je jediným filmem, k jehož soundtracku navrhl Andy Warhol obal. Zůstal na něm věrnější knize než snímku: v něm totiž není k vidění „plakátová“ scéna, kde jeden Warholův mužský model vsouvá druhému jazyk do ucha. Album, na němž mj. zpívá dvě písně herečka Jeanne Moreau, mělo podobný osud jako stoneovské Sticky Fingers: v některých zemích způsobilo víceméně šok a na pulty nedorazilo.
Ne všechny obaly řešil Warhol celé: občas skoro všechnu práci udělali lidé z jeho studia. Přesto se jeho dotek jasně poznal -třeba když svolil, aby Debbie Harry, zpěvačku mezi novou vlnou a diskopopem z kapely Blondie, nafotili (pro album Rockbird) před jeho obrazem Camouflage. Warhol měl pro ni slabost, byla tam podobná blízkost jako před lety s Nico. „Kdybych si měl nechat vyhladit vrásky a tak dál, chtěl bych se podobat Debbii,“ napsal si Andy do deníku.
Ráj třicet na třicet Výtečný portrét Micka Jaggera se smyslnými, až obscénními rty se objevil na obalu alba Rolling Stones nazvaného Emotional Tattoo. To je ovšem „bootleg“, neautorizované pirátské vydání z Německa (na jehož rub piráti bůhvíproč umístili fotku E. T.). Warhol nikdy tuhle újmu neřešil, ba naznačoval, že je srovnatelná s jeho metodami práce. Koneckonců jeden z charakteristických Warholových citátů zní: „Kdyby někdo padělal mé dílo, nepoznal bych to.“
K Warholovi se pro portrét chodilo jako pro glejt, uděloval je jako erb, jímž se potvrzuje příslušnost k aristokracii. Ve srovnání s dnešními reality show byla Warholova práce s hvězdami nezáludná a přímá: provázela ji přece taková křiklavost, že celou „hvězdnost“ vydělovala ze světa jako styl sám pro sebe.
Andy Warhol patří k těm, kdo proměnili svět obalů: titul elpíčka pro něj byl rámem, příležitostí pro obrazárnu. Dnes mají designéři k dispozici buď skromný formát kompaktu, anebo nic, proudí-li hudba jen ve virtuální podobě. Warholova práce je připomínkou dob, kdy mohla muzika doznívat na velkorysém elpíčkovém formátu třicet na třicet. Pokud zkušenější generaci něco dodnes spojuje s - na obsluhu pomalejšími - vinyly, pak je to půvab všech těch objektů, které po léta brala do rukou.
K Warholovi se pro portrét chodilo jako pro glejt, uděloval je jako erb, jímž se potvrzuje příslušnost k aristokracii. Ve srovnání s dnešními reality show byla Warholova práce s hvězdami přímá, nezáludná: šlo přece o křiklavost.
