Olaf prohlásil, že Svenův děd zemřel stářím,“ vysvětluje severský stařešina v liščím kožichu, kvůli čemu se dva jmenovaní teenageři z úsvitu skandinávských dějin právě mordují uprostřed vesnice. Za takovouhle urážku jako by se ve středověkém Dánsku, Norsku a Švédsku platilo životem. Kdo nedrancuje, nevraždí, neznásilňuje a umře doma na lůžku jako bačkora, nemá šanci dostat se do Valhally, aby si pohárem přiťukl s věčnými hrdiny, jakými jsou ságami opěvovaní vikingové.
Citovaný scénář montypythonovského filmu Viking Erik si pochopitelně utahuje ze stereotypů, jež o plavovlasých bojovnících, kteří od 8. do 12. století plenili starý kontinent od Cařihradu až po Grónsko, přežívají i v třetím tisíciletí.
Vrahounské legendy však z tehdejší seveřanské reality zřejmě vyčuhují stejně nepatřičně jako rohaté helmice, které vikingové do boje nikdy nenosili a nejspíš je nechávali kněžím k náboženským rituálům: „Jistěže rabovali, ale ti, co se usadili, začali s původními obyvateli komunikovat úplně jiným způsobem,“ upozorňuje na rub legendy o krvelačných nájezdnících Máire Ní Mhaonaighová z cambridgeské St. John’s College.
O minulém víkendu v Cambridge spolupořádala konferenci Mezi ostrovy, která se na základě nových archeologických nálezů či analýz dobových dokumentů snažila prokázat, že Olafové a Sveni nebyli jenom mordýři. Alespoň na Britských ostrovech prý se svými anglosaskými a keltskými současníky výborně vycházeli, stali se součástí politické a kulturní scény, a dokonce snad i jakýmsi symbolem mezikulturní symbiózy.
Účastníci konference těžko mohou popírat, že na přelomu minulého tisíciletí obeplouvalo Evropou strašidlo, kterému platili výpalné obyvatelé klášterů a měst v povodí Seiny nebo Temže. Na to, že vikingů bylo celkem jen tři sta tisíc, „obhospodařovali“ tihle mobilní nájezdníci v drakkarech a snekkarech (podle dračích nebo hadích hlav na přídi lodí) neuvěřitelně rozsáhlé území až ke Kaspickému moři.
A proč by také pracně káceli ve svém vnitrozemí lesy a rolničili v mraze, když stačilo se sekyrou naskočit na veslici, zvednout stěžeň, napnout plachtu a vydat se s kamarády udělit lekci některým těm rozhádaným kmenům Franské říše za mořem? „Při Ódinu se můžem s dobrým větrem podívat jako první i do Ameriky, než to napadne někoho z těch bambulů s pompézními koráby a nemožně hlubokým ponorem!“ psalo by se nejspíš v dnešní komiksové verzi seveřanské historie.
Čím tedy advokáti vikinských „beránků“ argumentují? Třeba rozborem jmen uvedených ve státnickém auditu Viléma Dobyvatele, který ukazuje, že zdomácnělí vikinští obyvatelé klidně přijímali anglosaská jména a přátelili se s místními kmeny.
Tam, kde měli podle legend jenom loupit, adaptovali se vikingové na místní měnu (jako v severovýchodní Anglii), osvojovali si příběhy keltského folkloru a přejímali místní podobu runové abecedy, což jsou všechno pro historiky signály pokojné symbiózy. Vikingové se navíc těšili i uznání původních obyvatel. „Král Amlaib, který se v 10. století usadil na území dnešního Dublinu, byl opěvován anglosaskými básníky,“ upozorňuje Mhaonaighová na to, že irští kronikáři vikingy démonizovali teprve po zlaté éře jejich výprav, což může vysvětlovat i mýtus o rohatých helmicích válečníků.
„Jediné vikinské helmice s rohy, které archeologové objevili, sloužily podle všeho rituálním účelům, a navíc pocházejí z doby bronzové, 1300 let před vikinskými výpravami,“ potvrzuje skandinavistka Helena Březinová, že představy o rohatých válečnících jsou přitažené za copy. Helmice s volskými rohy přikreslovali bojovníkům následně až ilustrátoři romantismu a pravděpodobně i kostyméři Wagnerových oper.
Nový rozměr dává ale závěrům cambridgeské konference i britský deník Independent, který teď vikinské nájezdy prezentuje jako proces postupné asimilace zámořských přistěhovalců, ze kterého se může poučit i multikulturní Británie: „V relativně krátkém čase a s trvalými následky se na území Británie a Irska promíchaly nejrůznější kultury,“ říká listu historička Fiona Edmondsová,“ a tento postup nabízí model, který ukazuje, jak se politické skupiny mohou zařadit do komplexnějších struktur společnosti i v moderní době.“
Není to už ale jen zbožné přání Britů, kteří poněkud dezorientovaně debatují o tom, co ještě je, a co už dávno není čistě anglické? A mají snad dnešním ekvivalentem asimilujících se vousatých Vikingů být asimilující se vousatí muslimové? Vikingové s Araby sdíleli obchodnickou vášeň a ti švédští, kteří si od muslimských kupců nechali platit stříbrnými mincemi, s nimiž se také pohřbívali, dojeli podle dobových zpráv do Bagdádu i na velbloudech. Nasazovat ale rohy muslimům by si už dnes nikdo netroufl.
***
VŠECHNO JE JINAK Tam, kde měli podle legend jenom loupit, adaptovali se vikingové na místní měnu. Kronikáři severské nájezdníky démonizovali teprve po zlaté éře jejich mořeplaveckých výprav.
GALERIE
Série zobrazuje paměť skla. Každý proces použitý při výrobě je ve skle uchován. Pro objekty je charakteristické vynášení jejich skryté paměti na povrch.
Barbara Jagadics narozena 1981 v Kapuváru, Mad’arsko
O autorovi| Jan Čáp, redaktor Orientace
