Pondělí 17. ledna 2022, svátek má Drahoslav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Viléma Prečana cesty k pramenům

Česko

DISKUSE

Stalo se zlozvykem části generace historiků, opouštějících marxistická východiska, zaujímat zvěstovatelský postoj a nasazovat poučovatelskou dikci; jakkoli lidsky pochopitelné, bývalo to někdy trapné, jindy směšné.

Tohle však neplatí o Vilému Prečanovi, který se dnes dožívá pětasedmdesáti let. I když i on musel nejspíše objevovat pravdy, které byly některým zřejmé. Odevždy věnoval totiž většinu sil historika editorské a v posledních desetiletích vědeckoorganizátorské činnosti.

A tak připravil řadu kritických pramenných edic k nejnovějším českým a slovenským dějinám, počínaje koncem druhé světové války (bez jeho dvou knih dokumentů o SNP nelze napsat solidní dějiny odboje na Slovensku) přes srpnový týden v roce 1968 (Sedm pražských dnů; za tuto tzv. Černou knihu byl trestně stíhán), přes dokumentaci o perzekuci zdejších historiků v době normalizace, vydání všech dokumentů Charty 77 až ke sbírce depeší amerického velvyslanectví v Praze do Washingtonu z listopadu a prosince 1989. Mezi vydáním „Černé knihy“ a „Act persecutionis“ byl topičem, vrátným a šatnářem ve vinárně.

Sestavil rovněž řadu sborníků, věnovaných osobnostem známým (Johann Wolfgang Brügel, Jiřina Šiklová) i méně známým (německý diplomat Wolfgang Scheur, po léta zajišťující spojení exilu s domácí opozicí), uspořádal celou řadu mezinárodních konferencí (z poslední doby o významu Helsinského procesu pro pád komunismu, o Chartě 77). Vždycky se přitom snažil vyvést naše bolestínské prožívání minulosti na evropské povětří: mezinárodní kontexty a souvislosti vytrvale vytýkal před závorky zdejšího umanutě sebestředného sebezpytu. Co by nikdo jiný nedokázal Především však založil a vedl dvě instituce, bez kterých by dnes naše poznání posledních desetiletí bylo torzovité: v exilu za podstatné pomoci Karla Schwarzenberga v roce 1986 Československé dokumentační středisko nezávislé literatury v Scheinfeldu (SRN) - dnes středisko sídlí již na třetím a bohužel nikoli posledním místě v ČR a Prečan je předsedou jeho správní rady, a Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd v Praze, jehož byl léta ředitelem. Odmítám teď se vnucující líbivou frázi: Prečan se zasloužil hlavně tím, že pokorně sloužil rozšiřování možností poznání minulosti Editorské a organizační aktivity nebyly v jeho případě jen nějakým přidavačstvím na stavbě, na které pracují jiní! Tyto aktivity byly stavbou samou! A to nejen proto, že seriozní editorství hlubší poznání sice umožňuje, ale zároveň již i předpokládá. Co dokázal Vilém Prečan na těchto „rolích národa“ sice dědičných, avšak neoraných, by snad nikdo jiný nedokázal. Ke své vrozené pracovitosti, zodpovědnosti, řemeslné pečlivosti a svědomitosti si totiž ze Západu přinesl navíc také určité chování a způsoby mezilidské komunikace, bez kterých by tohle všechno ani on nedokázal: dokonalou korektnost, preciznost, spolehlivost. A také osobní kontakty.

Když se řekne „obětavý“, mínívá se tím, že ničeho než oběti není ten dobrý muž schopen. „Obětavý“ Prečan byl také samostatně tvořícím historiografem - ale kde na to brát čas, když musí dělat věci, které jiní udělat neumějí, anebo se jim prostě nechce? Své knižně vydané stati z let 1973-1993 nazval příznačně „V kradeném čase“ (Praha 1994). Kradl komu co? Je toto pokora? Skromnost? Jednoduše odpovědnost. Jeho dosavadní životní příběh zůstává také dokladem nezastupitelnosti exilu v čase normalizace. Nejen když udržoval jedno ze základních spojení disidentského světa se Západem, ale i po roce 1989, kdy bylo doma třeba budovat jinde samozřejmé instituce (a shánět pro ně peníze!), a my to neuměli.

Často mne v posledních letech jímá doslova závrať, když vidím a slyším, jak události nedávné doby mizí v zapomnění, jak se šíří bludy a mýty o tom, co jsme přece ještě nedávno žili. Události se téměř vzápětí beznadějně propadají - samy i se zlovolnou pomocí -do orwellovské „jámy pamětnice“ a není k tomu ani třeba „Ministerstva pravdy“. Nikdy jsem si nedokázal představit, že budu svědkem toho, jak přítomnost „mění se v dým“ téměř vzápětí poté, kdy přestala být mediální aktualitou.

Prečanovo dílo je úctyhodným úsilím zadržet toto rozplývání, rozmazávání minulosti. Je-li co úsilím civilizačním, je to toto.

Není proto ani trochu náhoda, že Prečan, na rozdíl od některých svých generačních druhů, byl a je pro otevření archivů StB a že vystupoval ve prospěch zřízení ústavu, který je dodnes předmětem politických sporů: i se všemi možnými pochybnostmi. K minulosti musí být ze všeho nejdříve postaveny pevné, spolehlivé cesty, cesty k pramenům a teprve pak lze o ní psát, hodnotit ji, třeba i soudit - taková je výzva Prečanova úctyhodného díla.

O autorovi| Petr Pithart 1. místopředseda Senátu

Autor:

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nečekaný příbuzenský vztah. Vévodkyně Kate a Meghan pojí krev Přemyslovců

Premium Učebnice mluví jasně. Přemyslovci vymřeli po meči v roce 1306, kdy byl mladičký král Václav III. zákeřně zavražděn...

Češi investují do kryptoměn ve velkém. Stát řeší, jak je přinutit přiznat zisky

Premium Ještě nedávno byly virtuální měny jako bitcoin investicí především pro lidi, kteří chtěli experimentovat a nebáli se...

Mohlo by vás zajímat