Nemáme psát, že nás to nebaví, ale máme napsat, proč nás to nebaví. Jenomže mě to nebaví, protože se to musím učit. Jak to mám napsat?“ Tak přemítal nedávno školák ze třetí třídy běžné základní školy nad principem sebehodnocení žáků a svým vztahem k vyjmenovaným slovům. O shrnutí svých dosavadních úspěchů a nezdarů se na českých školách pokouší alespoň čtyřikrát do roka stále více dětí a sebehodnocení proniklo i do žákovských knížek.
Není to nic jednoduchého a zkusit si to můžeme všichni. Vyberte si dvě činnosti, jednu, která vás hodně baví, druhou, která vás nebaví ani trochu, a odpovězte - jak jste v dané oblasti úspěšní, proč jste tak úspěšní a jak kvalitní práci odvádíte v závislosti na tom, kolik úsilí do ní vkládáte. A teď - jaké pracovní nasazení jste si přiznali u té neoblíbené činnosti?
Ale pozor, jestli si myslíte, že tohle je celý systém sebehodnocení dětí ve škole, jste na omylu. V řadě škol jdou ještě dál. Například v Základní škole Londýnská v Praze si učitelé sami vytvořili promyšlený sebeevaluační program pro žáky, školu i sebe samé. „Nebudeme nutit děti do něčeho, co jsme si nevyzkoušeli sami na sobě,“ říká zástupce ředitele školy Václav Nádvorník. „I my všichni si musíme dvakrát do roka zodpovědět otázky - co se mi v tomto školním roce podařilo, čím mě zaujali kolegové, co mě tíží v práci či co zajímavého jsem četl v odborné literatuře a podobně.“ Na všechno se přijde Vraťme se ale k sebehodnocení dětí. „To hlavní, co se žáci musí naučit, je zhodnotit svou práci, svůj přístup, porovnat ji s ostatními, říci, zda úkol splnili, a třeba si také své kvality obhájit. Někteří žáci si sami na sebe nastavují nepřiměřeně přísná kritéria, jiní to mají přesně naopak. V tom jim má pomoci učitel, který je zná. A ve chvíli, kdy se jeho hodnocení zásadně liší od sebehodnocení dětí, je tu problém, který společně musí řešit,“ vysvětluje Nádvorník.
Program sebehodnocení se tu neustále vyvíjí a doplňuje, škola se inspiruje u kolegů z jiných škol a institucí, některé principy jsou však čistě patentem ZŠ Londýnská. Třeba dvoubarevný modročervený graf. Každý předmět v něm má své dva sloupce a žáci mají za úkol jako na siloměru barevně znázornit jednou barvou, jak jim předmět jde, a druhou barvou, jaké úsilí mu podle svého mínění věnují.
„Ve chvíli, kdy je mezi sloupci propastný rozdíl, tedy když se dítěti v daném předmětu hodně nedaří, ale namaluje nám, že se mu věnuje třeba s devadesátiprocentním úsilím, víme, že je něco špatně.“ Nebojí se učitelé zneužití? Že si školák dobře otypuje, že když v grafu trochu přidá intenzitě svého úsilí v předmětu, v němž plave, mohl by tím na pedagoga zapůsobit? „Naši učitelé svého žáka dobře znají. Sednou si s ním na rozbor i tak, maximálně mu ale dokážou, že nehrál fér, a jediným důsledkem bylo tohle jedno ztracené odpoledne, hodina, nebo jen deset minut, které mohli oba využít jinak. Příště to většinou nezkusí,“ tvrdí Nádvorník.
A tak děti v Londýnské v rámci sebehodnocení jednou třeba vybarvují květinové nebo pavučinové grafy a podle intenzity barev jednotlivých okvětních lístků či výsečí sami hodnotí, jak se jim daří například pracovat ve skupině, tedy zapojit se a přispět, pracovat sám za sebe, udržovat pořádek na pracovním místě i sčítat a odečítat v oboru 0 až tisíc, pracovat s mapou, určovat slovní druhy nebo psát měkké a tvrdé i/y po obojetných souhláskách, jindy odpovídají na předem dané otázky týkající se jejich kompetencí. Pro život je přece důležité všechno. Učitel způsoby sebehodnocení mění a pokaždé se zaměřuje na jiné typy otázek (kompetence, dovednosti, učivo atd.). Jinak by se sebehodnocení stalo nudnou rutinou.
Školáci hodnotí i své učitele. Třeba pomocí jednoduchých symbolů malují, jak na ně který učitel působí a jak se cítí při jeho hodině. Ano, můžete být odborník a svůj předmět milovat, ale přitom se nikdy nedozvědět, že ve vaší hodině si školák připadá neviditelný - nebo by se jím alespoň rád stal. Na Londýnské tu šanci máte.
Známky: pro a proti Klasickou klasifikaci v Londýnské nepoužívají už léta. „Není pro to jediný zásadní důvod. Když napíšete písemku z češtiny a získáte 21 bodů z 25 možných, je vám přece jasné, jak se vám dařilo. Proč převádět bodová rozhraní na známky podle vzoru nula až pět bodů rovná se nedostatečná,“ míní Nádvorník.
Přesto však podle něj rodiče přehled o prospěchu svých dětí mají. Všechny písemné práce se zapisují do záznamníku (obdoba žákovské), rodiče jsou třikrát ročně informováni grafickým hodnocením, jak na tom jejich dítě je ve všech předmětech.
Jednou za rok, v listopadu, tu pořádají třídní schůzky ve třech, kdy se na 20 minut sejde učitel, dítě a jeho rodič nebo rodiče. Přítomnosti otce i matky současně využívají především u rozvedených manželství a bývá to prý nezřídka užitečné. Jistě, je to také časově velmi náročné, a to často pro všechny tři zúčastněné strany. V tomhle však škola ustupovat nemůže, rodičům i škole jde přece o stejnou věc - o dítě.
Velká většina českých škol nadále používá tradiční klasifikaci výborná až nedostatečná. Proč tomu tak je? „U nás to pokaždé vyplynulo z diskuse s rodiči. Chtěli známky,“ říká ředitelka Základní školy Křimická v Praze 10 Vlasta Ducháčková. Dobrý pedagog si však podle ní i s touto pětistupňovou škálou vystačí.
Čtyřky a pětky by neměly shazovat „Myslím, že zhruba do třetí třídy je známka především motivační. Později už učitelé občas dávají i známky horší, a to hlavně ve chvíli, kdy vědí, že dítě má na víc, ale práci odbylo. Je to signál: Pozor, přidej, a učitel to tak dítěti musí vysvětlit,“ upozorňuje ředitelka.
Vždy je však nutné přihlédnout k individuálním rozdílům mezi dětmi. Zatímco nadaného žáka za trojku nikdo nepochválí, toho slabšího, který se zpravidla potácí mezi čtyřkami a pětkami, je potřeba i za trojku náležitě ocenit.
„Tohle nesmí pedagog nikdy opominout, vždy musí ocenit úsilí, které žák přípravě věnoval. U nás na škole nechceme děti při zkoušení nachytat, chceme si ověřit to, co umí. Proto neděláme přepadové písemky, zkoušení jim hlásíme předem,“ říká ředitelka. „Myslím, že každý zkušený učitel se dětmi zabývá a neustále dokola si klade otázku - co dělám já, abych to i toho slabšího žáka naučil, aby nebyl neúspěšný.“
***
Studenti hodnotí studenty
Naučit se chápat i ty, kterým to nejde
Kromě sebehodnocení a hodnocení pedagogem mohou školy zkusit i systém vzájemného hodnocení studentů studenty. Může vypadat zcela banálně, například jako hlasování o nejzajímavější výtvarnou práci, až třeba po hodnocení prezentací či vystoupení spolužáků v hodinách. Například v Londýnské při něm žáci používají kartičky s bodovým hodnocením nebo různobarevné lístečky. A když dá někdo nulu, musí to umět zdůvodnit. Tato dovednost se ale musí rozvíjet pomalu a s citem. Například zpočátku umožnit pouze hodnocení pozitivní, a teprve až se vzájemné hodnocení žáci naučí, přejít i k negativním připomínkám. Děti, kterým učení jde, totiž často nechápou spolužáky, kteří nezvládají. Většinu z nich to naučí až životní zkušenost. „Ve škole máme šanci jim dobu nabytí této zkušenosti zkrátit. Poradit může učitel právě při takových diskusích,“ radí zástupce ředitele ZŠ Londýnská Václav Nádvorník.
