Ve sporu některých pražských divadel (a jejich osobností) s pražským magistrátem nejde jenom o způsob přidělování či výši dotací na divadelní a jiné kulturní počiny. Z polemiky na toto téma, důsledně (a řekl bych i spravedlivě) vedené v LN, vyplývá něco podstatnějšího, než je pouhé živoření nebo neživoření několika pražských divadel. Nejde ani o zdařilost nebo nákladnost jednotlivých inscenací, o počet opravdu originálních premiér či o to, co je „tou kulturou skutečnou nebo jen dovedně předstíranou“. Na sporu (původně o peníze) se ukázal obecnější problém, který se týká i těch, kdo v dotčených divadlech třeba nikdy nebyli.
Od politiků i od tvůrců (zejména divadelních) bychom čekali schopnost reflexe života společnosti, jejích trablů a radostí. Obě scény (divadelní i politická) by v tomto měly být stejně angažované, i když každá jiným způsobem. Zatímco zájem diváků o repertoár divadel, jako je Dejvické, Semafor, Divadlo v Dlouhé, Archa nebo i Na Fidlovačce a dalších naznačuje, že divadelníci umějí v pravý čas ztišit hlas a získat si pozornost lidí vystižením i citlivějších poloh, politici, čím více se jejich sál prázdní, tím více křičí. To je to základní, čím se liší dobré divadlo od špatného. Často se chovají jako elitáři, kteří, majíce státní rozpočet k dispozici, obejdou se i bez dobrého publika. Oni nás nemusejí nijak kultivovat, tu odpovědnost si ani nepřipouštějí a neradi ji přiznávají jiným, například divadlu. Na publikum mohou shlížet s pohrdáním, bláhovou bohorovností se mohou od něho i klidně izolovat. Vědí, že také pro nás je to tak nakonec lepší – pokud je nemusíme žádat o dotaci.
Pak si i Jiří Suchý musí nechat líbit, že o něm se špatně skrývaným pohrdáním mluví jako o „chodící legendě“ nebo o „ikoně“, což by kultivovanější člověk nikdy nevyslovil. Oni nevědí, že divadlo už od svého založení není elitářské, protože většinou lidmi (někdy v převleku loutek) představuje lidem lidská dramata. Elitářství nesouvisí se stavem, s profesí, s konfesí nebo se vzděláním, ale s projevy pohrdání, se kterými jsme se nikdy nesetkali například u Jiřího Suchého – za více než jeho padesátileté vystupování –, zatímco radní Milan Richter se k němu na své několikaměsíční scéně uchýlil už několikrát.
Nemluvě o tvůrčích schopnostech principála Jakuba Špalka, herce Miroslava Táborského a dalších, zastavme se ještě jednou u Jiřího Suchého, jenž pro všechny, kdož nejsou dovednými překupníky, ale jako prvovýrobci se živí vlastní prací za honoráře (stále více zaostávající za obecnou drahotou), představuje vzpruhu nejen svým dílem, ale i tím, s jakou vitalitou s prominutím zůstal s námi. Mohu si být jist, že když je devět večer, tak Jiří Suchý s největší pravděpodobností ještě hraje, nebo píše anebo už se nemůže dočkat, až si po perném dni bude moci chvíli číst. Takže ani já nemám právo si zoufat, ale vzhůru ke stroji.
Je to rozpočtově průzračnější U radního Richtra takovou jistotu nemám. Netroufám si hádat, co dělá, kéž to není nic elitářského. Z tohoto hlediska je ovšem rozpočtově průzračnější dotovat divadelní činnost Jiřího Suchého než se daňově skládat na radní. Avšak nechci útočit na Milana Richtra, jenž mi v této úvaze jen zastoupil jistý typ současných elitářských nešvarů, neznám ho, omlouvám se mu.
Zato znám Jiřího Suchého (asi jako každý druhý v republice). To nejsou jenom ty písničky; nejen svým dílem, ale i svým chováním představuje určitý způsob optimistického pohledu na živly přírodní i lidské, v jeho avantgardní poetice například není ani radní Richter horší než bohumilý popleta. To není náhodné, to je taková kultura, která přesahuje počet míst v sále a normálně se šíří mezi lidmi, kteří o ni stojí. V divadlech, o nichž se vedou dotační spory, jako by mimochodem náročnou tvůrčí silou vzniká i lepší pohled na svět. Bez ikon a chodících legend, bez závisti. To za ty peníze stojí – anebo je to elitářské?
O autorovi| Ondřej Vaculík, publicista
