Otom, že jsme se nedostali do Rady bezpečnosti OSN, se teď jistě bude mluvit víc, než se o tom mluvilo před hlasováním. Je tu například líbivá hypotéza, že vinen je prezident Klaus svým zpochybňováním globálního oteplování. Ta je ovšem sama o sobě ukázkou toho, jak se oteplovací hysterie produkuje. Z domněnky se vyrobí hotová věc, a hned je boj proti skleníkovým plynům o něco vlivnější.
K tomu jedna zajímavost: loni uspořádal Bjorn Lomborg a jeho organizace Copenhagen Consensus seminář, kterého se zúčastnili velvyslanci u OSN z 24 zemí reprezentujících 54 procent světové populace od Německa přes Čínu po Thajsko. Experti jim předložili největší globální výzvy a možnosti, jak se s nimi vypořádat. Diplomaté pak měli jednotlivé problémy seřadit podle naléhavosti a podle efektivnosti dostupných řešení. Výsledek: Mezi nejvyšší priority diplomaté zařadili zlepšení základní zdravotní péče, boj s AIDS a malárií, zajištění dostatku pitné vody a zlepšení výživy dětí. Z kroků proti změně klimatu se nejvýše, na 23. místo, dostalo naplnění kjótského protokolu. Další se ocitly až na samém konci tabulky. Samozřejmě to přímo nevylučuje, že se nám Klausův projev stal osudným. Ale aspoň to dokazuje, že velvyslanci u OSN jsou schopni myslet, když je jim to umožněno.
Výsledek hlasování byl naší prohrou, jak s nebývalým gentlemanstvím uznal ministr Schwarzenberg. Ale proč jsme si tento cíl vlastně vytyčili? To nám žádný vládní činitel nikdy pořádně nevysvětlil. Akce, kvůli níž premiér neváhal produkovat skleníkové plyny letem do New Yorku, by si to zasloužila.
Smysl členství v radě lze spatřovat jednak ve vyvažování vlivu různých nezodpovědných zemí, jednak v získávání dobré vůle, jež se nám může hodit, až budeme doopravdy něco potřebovat - třeba kdyby se nám stalo něco takového, jako když Libye (nadcházející člen Rady) uvěznila bulharské sestřičky.
Nakonec lze newyorský výsledek chápat jako úlevu - například se při rozhodování o tom, jak se postavit k summitu Evropská unie-Afrika, už nemusíme ohlížet na to, zda pro nás afričtí diktátoři zvednou ruku v OSN.
Čtěte „Prohráli jsme...“ na str. 1 a 2
