Pondělí 17. ledna 2022, svátek má Drahoslav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Visconti aneb O režii a avantgardě po česku

Česko

Vrcholem právě skončeného Febiofestu byl pro mě osobně film starý 42 let, což je doba, která prověří vše. Ludvík II. Luchina Viscontiho, který líčí tragické osudy bavorského krále, zůstává i dnes skutečným gesamtkunstwerkem, dokonalou kompozicí. Vše se tu propojuje do mnohovrstevnaté, provokující a nejednoznačné výpovědi. Jedinečné evokování dobové atmosféry jde ruku v ruce s fascinujícími filmovými obrazy, které jsou pečlivě připravené, a přitom působí volně a přirozeně a obrazivě. A k tomu Wagnerova hudba, pomocí níž Visconti vtiskuje rozlehlému ději další rozměr, i jejím prostřednictvím vyjadřuje tragický příběh svého hrdiny.

To vše není náhoda, Visconti se souběžně věnoval filmu i divadlu, od 40. let režíroval činohru a od roku 1954 i operu, stál u zrodu významného operního festivalu ve Spoletu. S divadelní režií skončil kolem roku 1973, po mozkové mrtvici jej práce v divadle vyčerpávala dvojnásob. Výčet činoherních titulů, které od roku 1945 režíroval, je pozoruhodný a přivedl k divadlu skvělé herce Marcella Mastroianniho či Vittoria Gassmana. V 60. letech už se činohře věnoval málo, ale jeho dramaturgie byla stále aktuální a promyšlená; poslední hrou, kterou uvedl, byly Pinterovy Staré časy. Visconti se také nespokojil jen tak s někým, výpravu mu dělali Salvador Dalí či Franco Zeffirelli, často si ji navrhoval sám. Komplexní vnímání uměleckého díla bylo od počátku jeho markou a snažil se o něj i v době, kdy mu docházely fyzické síly.

Když film a divadlo jedno jsou Jeho filmová tvorba je také jasným důkazem, že film unese i vypjatou divadelnost, pokud z ní poetika díla přirozeně vyrůstá. Tím spíš, jde-li o tvůrce všestranně múzického. Třeba ve Viscontiho práci s herci ve filmu je divadelní základ nepřehlédnutelný – zásadně vychází z psychologicky propracované stavby postavy. To je v Ludvíkovi vidět zejména na strhujícím výkonu představitele titulní role Helmuta Bergera. Obsáhnout v pouhých 28 letech vývojový oblouk od romantického snílka k předčasnému starci, jenž trpí paranoií, téměř nemá obdoby a svědčí nejenom o velkém talentu, ale i o důsledném režijním vedení. Díky čtyřhodinové metráži je tu prostor k budování postavy v detailech, v postupné proměně, která je v závěru děsivě přesvědčivá právě tím, jak důsledně k ní herec směřuje. A fatální je i to, že v tomto autentickém rozpadu osobnosti jako by herec zahrál i svou budoucnost. Protože dnešní Berger s Viscontiho krásným efébem fyzicky nemá nic společného, život, jaký žil, z něj udělal předčasně vyhaslého člověka.

Tváří v tvář 40 let starému snímku geniálního Viscontiho, který jedinečně spojoval film i divadlo, si ale domácí „konzument“ musí položit otázku, zda máme dnes režiséra, jenž by podobně jako on dokázal stvořit ono „vrcholné dílo, které je syntézou všech druhů umění“. Hledali bychom těžko, a to nejenom doma, doba je jinde a umělecká syntéza je příliš náročná kategorie. Posledními režiséry tohoto typu u nás byla trojice Krejča, Radok, Grossman, kteří uvažovali komplexně, ale jaké obrovské úsilí je to stálo.

Radok i Grossman zemřeli předčasně a Krejča, který se po listopadu vrátil, se musel potýkat s nepřízní, a to i u diváků. Ovšem když se dnes ohlédneme za poslední érou jeho stále rušené scény, vidíme, že i navzdory potížím a nedostatkům to bylo divadlo ohromujícího stylu. Při přemítání o režisérech, kteří by tomuto zadání dnes vyhověli, naskakuje jméno syna Alfréda Radoka – Davida. Přispívá k tomu i fakt, že se „vyučil“ (a to doslova) v opeře a vnímá divadelní tvar jako spojení obrazů a metafor, které odhalují smysl textu. Stejně tak jako jeho operní režie čtou originálními divadelními prostředky hudbu. Ale chybí mu razance, jakou měl Krejča v nejlepších letech a s níž se prosazoval. Je jiným typem režiséra, který ani nechce jít v čele průvodu, formovat soubor, určovat, kudy povedou dráhy.

Aby mohl vyrůst z talentu režisér, musí mít podmínky, anebo si je vytvořit, což každý neumí. Už dlouho u nás bohužel existuje devalvace režie jako profese, co chvíli vyskočí někde samozvaný režisér, často z hereckých řad. I tak se může zrodit tvůrce, ale zkušenosti z posledních let, a netřeba ani jmenovat, nás zatím přesvědčují o opaku. Režie je přece konkrétní názor na svět, filozofie sdělovaná prostřednictvím divadelního díla, a ne aranžování herců, aby se na jevišti nesrazili. Jednou, ba i víckrát se může podařit, zvlášť je-li dotyčný tím, co chce inscenovat, plně pohlcen, což je u začátečníků pravidlem. Ale pak nevyhnutelně přijde okamžik pravdy, který ovšem adept ukolébaný troškou úspěchu nechce brát na vědomí.

Budeme to hrát normálně Značná část herectva má k režii zvláštní „dvojcestný“ vztah, pokud má inscenace úspěch, je ochotno si i vzpomenout, že tam byl režisér. Na druhé straně ale herci volají po osobnostech, jedině ty totiž ocení jejich kvality, které v rukou „neschopných“ zůstávají neobjeveny. Takže by si představovali, že s nimi bude pracovat Brook (dřív), Marthaler (před časem) nebo prostě Někdo.

Zvláštní přitom je, že vlastně z hloubi duše experimentátory a novátory pohrdají. „Možná že časem bude vrcholem avantgardy zahrát hru normálně,“ zažertoval na udílení Thálií moderátor Procházka a herectvo v hledišti přitakalo souhlasným plácáním. Co asi tak pan Procházka tím normálně myslel, že? To samé co pan Stropnický, když v rozhlase sdělil, že bude Caesara hrát v antických kostýmech, což mu nakonec vyšlo, ale téměř jako parodie. Hrát Shakespeara v krejzlících a nafouknutých renesančních bombarďákách nic nezaručuje. Vždyť přece jde hlavně o výpověď, která se nějak bude mít k našemu světu, a to, jaký se pro ni najde stylový výraz, je pouze jedna z položek v seznamu. A nenormální je vyčpělý titul, stejně jako nesmysl naroubovaný na klasiku. Jenže to první pro jeviště i hlediště skýtá hlavně bezpečí, moc přemýšlet se u toho nemusí.

A vůbec, když už jsme u té avantgardy, ta u nás přece léta neexistuje, pokaždé je to spíš jen taková hra na ni. Jsou tu různé spolky, uskupení, ba i umělecké sekty, které provádějí všelijaké vylomeniny v dolech, mrazírnách, vodárnách a podobně. Ale avantgarda, která by byla nositelem dosud neobjeveného a také následováníhodného stylu, chybí a těžko za ni můžeme vydávat alternativní divadlo, pod které se dnes schová už úplně všechno, že už ani není jasné, vůči komu se vymezuje.

Autor:

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nečekaný příbuzenský vztah. Vévodkyně Kate a Meghan pojí krev Přemyslovců

Premium Učebnice mluví jasně. Přemyslovci vymřeli po meči v roce 1306, kdy byl mladičký král Václav III. zákeřně zavražděn...

Češi investují do kryptoměn ve velkém. Stát řeší, jak je přinutit přiznat zisky

Premium Ještě nedávno byly virtuální měny jako bitcoin investicí především pro lidi, kteří chtěli experimentovat a nebáli se...

Ambulantní porod: Alternativa k rození doma?
Ambulantní porod: Alternativa k rození doma?

Maminky, které uvažují o domácím porodu, ale nechtějí sebe ani miminko vystavovat možným rizikům, mohou jako kompromis zvolit ambulantní porod. Ten...