Takové vpády mívají pro původní přírodu katastrofální následky. Někdy stačí napáchat nedozírné škody i jeden jediný vetřelec. Když si v roce 1894 pořídil strážce majáku na novozélandském ostrůvku Stephen kočku, netušil že jeho „micka“ sežere do roka a do dne všechny zástupce místního druhu střízlíka Xenicus lyalli. Náprava se zdá jednoduchá. Vetřelce je třeba co nejrychleji vyhubit. Zdánlivě přímočaré řešení však v sobě nejednou skrývá nepříjemný háček.
Za posledních pět století zmizelo z Galapág pětadvacet z pěti stovek představitelů původní flóry. Rostlin, které „sedí na hrobníkově lopatě“, tu rychle přibývá. Ibišek Hibiscus diversifolius se proto těšil na Galapágách stejně špatné pověsti, jakou u nás požívá bolševník velkolepý. Keř s bledě žlutými květy postupuje souostrovím a ostatní rostliny mu vyklízejí pozice. Byl prohlášen za nebezpečného vetřelce přivandrovalého s lidmi odkudsi z Pacifiku a ochránci přírody mu vyhlásili válku. Tažení proti ibišku je součástí široké kampaně, jež je cílena na ničení rostlinných vetřelců. Každoročně se za ni utratí miliony dolarů.
Výsledky bádání týmu vedeného Jacqueline van Leeuwenovou z university v Bernu zveřejněné prestižním vědeckým týdeníkem Science ale bojovníky proti ibišku donutily k příměří. Nález ibiškových pylových zrn v usazeninách vzniklých před 8200 roky totiž dokazuje, že rostlina je na Galapágách doma. Ibišek tu prášil pylem dávno před objevením ostrovů v roce 1535.
Podobně bylo nálepky „vetřelec“ zbaveno pět dalších galapážských rostlinných druhů podezíraných z toho, že na souostroví pronikly teprve nedávno. Nejsou to vetřelci, ale starousedlíci. Například pryskyřník Ranunculus flageliformis našli botanici na Galapágách poprvé až počátkem 70. let minulého století. Zcela jistě však rostl na ostrovech nepozorovaně dávno předtím. Jeho pylová zrna se nacházejí v usazeninách starých 7000 let. To, co vypadalo jako invaze cizích rostlin, se ve světle nových výzkumů ukazuje jako domácí tahanice, během které se ibišek a pryskyřník začaly rozmáhat na úkor jiných zástupců původní galapážské flóry.
Jacqueline van Leeuwenová je přesvědčena, že výskyt ibišku Hibiscus diversifolius byl původně na Galapágách mnohem hojnější. Ve dvacátém století jeho porosty zdevastovaly rozsáhlé požáry a ocitl se na pokraji vyhubení. Teď se jen pokouší o comeback. Ostatní galapážské rostliny a živočichové se s ním naučili během uplynulých tisíciletí žít, a tak podle vědců nehrozí, že by momentální ibišková ofenziva napáchala v přírodě závažnější škody. Nechybělo však mnoho a lidé zatrhli ibišku návrat do vyklizených pozic tak důkladně, že by se ocitl na seznamu vyhubených druhů.
Boj s vetřelci má svá úskalí i v situacích, kdy není pochyb o tom, kdo je domácí a kdo přivandrovalec. Na pacifickém souostroví Channel Islands, vzdáleném necelých 40 km od kalifornského pobřeží, žije vzácná liška ostrovní (Urocyon littoralis). Vpád vetřelců - domácích prasat - ji nijak neohrozil. Přesto byla rostoucí populace zdivočelých prasat trnem v oku ochráncům přírody. Prasata devastovala jedinečnou ostrovní flóru, a ochránci jim proto vyhlásili válku. Radost z vyhubení vetřelce však netrvala dlouho a liškám nastaly těžké časy.
Na ostrovy se naučili zalétat z pevniny orli skalní, lákáni vyhlídkou na pořádnou porci vepřového. Liškami si dlouho jen příležitostně zpestřovali jídelníček, ale když skončily „vepřové hody“, začali orli lovit vzácné šelmy ve velkém. Poslední lišky z ostrovů San Miguel a Santa Rosa vědci raději pochytali a uklidili do bezpečí v zajetí. Na ostrově Santa Cruz přežívá z původní populace čítající 1500 lišek asi 65 zvířat. Všechny pokusy chránit lišky před útoky orlů selhaly a ochránci se chystají dravé ptáky na ostrovech střílet. Nebude to jednoduché, protože na území Spojených států chrání orla skalního federální zákon.
Podobné vetřelecko-starousedlické trojúhelníky nejsou přitom žádnou vzácností. Na mnoha ostrovech žijí spolu se vzácným ptactvem i zavlečené kočky a potkani. Opeřenci tu čelí soustředěnému tlaku dvou různých nepřátel. Kočky loví dospělé ptáky i mláďata, potkani si pochutnají na vejcích i mláďatech. Zdá se, že je jedno, jestli zmizí z přírody kočky nebo potkani. Když ptákům ubude jeden nepřítel, může se jim jen ulevit.
Ale chyba lávky. Pokud vyhubíme hlodavce, přijdou kočky o kořist a pustí se do ptactva s větší vervou. A ani vyhubení koček nenastolí lepší poměry. Jejich absence otevírá cestu k přemnožení potkanů, kteří pak plundrují ptačí hnízda. Pokud nedokážeme zbavit přírodu obou vetřelců, je lepší nechat je, aby se vzájemně drželi v šachu.
***
VŠECHNO JE JINAK Když orlům skalním skončily „vepřové hody“, začali na pacifickém souostroví lovit vzácné šelmy a všechny pokusy chránit tamní lišky selhaly. Boj s vetřelci má svá úskalí i v situacích, kdy není pochyb o tom, kdo je domácí a kdo přivandrovalec.
O autorovi| Jaroslav Petr, biolog
