My, obyvatelé Szegedu, který je tradičně považován za prastaré hlavní tábořiště Hunů a později i starých Maďarů, jsme před volbami dostali do schránek mezi jinými i několikastránkový leták budoucí vítězné strany Fidesz. Je na něm docela hezká, barevná reprodukce kdysi oblíbeného historického plátna z 19. století. Obraz znázorňuje příchod Maďarů do Karpatské kotliny.
Realisticky zobrazené sebevědomé postavy jsou zachyceny v momentu, kdy vůdce Arpád vede svého koně ke korytu Dunaje, aby v rychlosti rozdělil čerstvě nabytá území mezi vůdce jednotlivých kmenů. Což je od nepaměti zavedený zvyk.
Přišli jsme sem společně Tohle celkem srozumitelné poselství Fideszu dává klíč k pochopení „specifik“ maďarského politického prostředí. Na monumentálním voze taženém volským čtyřspřežím sedí ženy a děti. Je tu tedy přítomno i nezbytné předvolební téma – rodina. Ovšem žádné malicherné sliby o vyšší mateřské či zvýšení platu důchodcům, ale něco mnohem víc: nabídka bezpečí zajištěného v tradičním kmenovém společenství. Oddělení propagandy Fideszu trefilo do černého.
Ten obrázek nereprezentuje žádnou zájmovou vrstvu, ale nabízí voliči identitu. Místo rodiny v úzkém slova smyslu je tu představen politický národ jako velká rodina: tábor těch, kteří přišli společně, mají společný původ a společný úděl. (Logika se dnes sice trochu obrací, neboť společná identita je tu nabízena těm, kteří budou společně volit společnou stranu, ale to vadí jen těm, kteří se vlastní vinou ocitnou mimo.)
Za posledních dvacet let svedly v Maďarsku boj dva velké politické modely: jeden upřednostňoval spíše západní výdobytky moderní civilizace, ať to byl pokus o liberalismus, pragmatismus, nebo sociální solidaritu. Druhá strana pak vsadila na národní hodnoty. Velká rodina nabízí pocit bezpečí každému, kdo má pocit, že po četných fiascích 20. století stále jen klopýtáme z krize do krize. Historické plátno nepřináší, jak už to tak bývá, zajímavý pohled na minulost, ale slib do budoucna. A na letáku je jinak dost okoukaný obraz také přiléhavě nazván jako Obrození.
Konec světa, totální výprodej V zásadě to byla kultivovaná kampaň. V porovnání se zuřivými bitkami, na něž jsme si během posledních let už téměř zvykli, proběhla letos až nápadně nenápadně. Prohra již osm let vládnoucích stran, socialistů a liberálů, se obecně čekala, stejně jako to, že jejich místo suverénně zaujme Fidesz. Po letech tedy konečně nebyla země zahlcená před volbami billboardy a letáky s negativní kampaní. I když: pozitivní prvky aby člověk pohledal.
Podél dálnic jsme se mohli dočíst, že je „země v ohrožení“, případně „demokracie v ohrožení“, že „jedině Fidesz“, případně „jedině země“ (a kolem jiné, obchodní reklamy hlásící „Konec světa! – Totální výprodej!“). Ve městech na menších plakátech pak plakáty ultranacionalistického Jobbiku oznamovaly, že půjde o „radikální změnu“. Plakáty zatím celkem neznámé LMP (Lehet Más a Politika, Politika může být jiná) s hezkými tvářemi mladých lidí, zastoupených na fotkách v genderově správném poměru jedna ku jedné a přesvědčených, že úplně všechno je možné dělat úplně jinak, od politiky po ochranu životního prostředí, vzbuzovaly dojem alespoň živě vyjádřeného a celkem nevinného pohledu na svět.
Něco se stalo. Ale co?
Velké změny občas proběhnou zcela v tichosti. Vypadly dvě velké strany, které přispěly k politickým změnám roku 1989 (pravicové Maďarské demokratické fórum a liberální Svaz svobodných demokratů), do parlamentu se dostaly dvě strany, o nichž ještě před dvěma lety téměř nikdo nevěděl.
Jedno dvacetileté období je u konce a spektrum politických stran se změnilo natolik, že zřejmě začíná nějaká nová politická éra.
O autorovi| Attila Pató editor a učitel filozofie ; Autor (* 1967) přednáší filozofii na Univerzitě Pardubice a na University of New York v Praze.
