Lidé vytvořili na povrchu Země nejen své vlastní „geologické“ vrstvy z asfaltu a betonu, ale také rozšířili rostliny a zvířata do míst, kam by se přirozenou cestou nedostaly.
V roce 1995 získal nizozemský chemik Paul Jozef Crutzen Nobelovu cenu za výzkum procesů, jimiž lidstvo oslabilo ochrannou ozónovou vrstvu, a v polárních oblastech vznikla ozónová díra. O pět let později poprvé navrhl, aby geologové vzali v potaz fakt, že lidstvo už formuje Zemi stejně razantně, jako to donedávna činily jen přírodní síly. Před dvěma staletími jsme podle něj vstoupili do zcela nového geologického období. Crutzen pro ně razí název antropocén.
Geologové rozdělili existenci Země do několika velkých epoch, z nichž poslední jsou čtvrtohory, jež začaly před 2,588 milionu roků. Současná kapitola čtvrtohor začala s ústupem poslední doby ledové před 12 tisíci lety. Vědci ji označují jako holocén.
Crutzenova snaha vyčlenit z holocénu období, kdy Zemi začal významně formovat člověk, začíná sklízet první plody. Mezinárodní komise, která má revize geologických období na starosti, už vyčlenila pracovní skupinu expertů, která otázku antropocénu zevrubně zkoumá. Crutzen a s ním i početná skupina jeho příznivců se snaží o potřebě vyčlenit antropocén jako samostatnou kapitolu v historii naší planety přesvědčit nejen odborníky, ale také širokou veřejnost.
Před nedávnem shrnul Crutzen společně s geology Janem Zalasiewiczem a Markem Williamsem z University of Leicester a Willem Steffenem z Australian National University argumenty ve prospěch uznání antropocénu na stránkách vědeckého časopisu Environmental Science & Technology. Člověk jako srážka s asteroidem Od počátku 19. století prudce roste počet obyvatel Země. Tehdy na naší planetě nežila ani miliarda lidí. Dnes je nás skoro sedmkrát víc. U počátků této populační exploze stálo využití fosilních paliv. Za jejich pomoci lidstvo na sklonku 18. století odstartovalo průmyslovou revoluci. Jen díky ropou poháněné mechanizaci dokázalo zemědělství vyprodukovat tolik potravin, aby se dnešních více než šest miliard lidí uživilo.
Lidstvo přitom zásadně změnilo zemský povrch. Vybudovali jsme obrovská města a komunikace. Panenskou přírodu jsme nahradili poli, sady, plantážemi a pastvinami. Podobné změny jsou sice nápadné, ale nejsou příliš trvalé. Kde člověk vyklidí pozici, ujme se znovu vlády příroda. Ztracená města mexických Mayů nebo ruiny kambodžského Angkoru jsou dnes utopeny uprostřed bujné pralesní vegetace.
Podle Crutzena a jeho kolegů však zanechává člověk na planetě mnohem trvalejší chemické stopy. Spalováním fosilních paliv stoupla koncentrace atmosférického oxidu uhličitého a zesílil skleníkový efekt. V důsledku toho se atmosféra Země ohřívá a příroda se v reakci na oteplení mění. Moře se rostoucím množstvím oxidu uhličitého ve vodě stává stále kyselejším, což ničí především organismy, které si staví vápenaté schránky, například korály.
Člověk tyto procesy dále zesiluje tím, že čerpá přírodní zdroje a ničí nenarušené ekosystémy. Odhaduje se, že současná lidská činnost zvýšila tempo vymírání stokrát až tisíckrát. V 21. století budeme mazat organismy ze zemského povrchu ještě desetkrát vyšším tempem. Následky činnosti člověka dosáhnou úrovně největších vymírání, jaká naše planeta prožila. Naposledy došlo k podobnému úbytku pozemských forem života před 65 miliony roků, kdy se Země srazila s asteroidem a spolu s dalšími četnými organismy vyhynuli dinosauři. Dlouhý boj za antropocén Rozčlenění historie Země na jednotlivé geologické éry a období odráží významné a radikální změny. Například hranici mezi koncem druhohor a začátkem třetihor tvoří ono masové vymírání před 65 miliony roků. Přesné určení doby, kdy k tomuto zvratu došlo, je ale za současného stavu poznání nemožné. Určení stáří hornin a fosilií z období druhohor je zatíženo chybou v řádu statisíců let. Není divu, že stanovení jednotlivých geologických období a vymezení jejich hranic probíhalo postupně a docházelo při něm k upřesňováním a korekcím. Crutzen a spol. jsou připraveni dlouhodobou „válku“ za ustavení, definování a vymezení antropocénu vybojovat.
Při určování epoch a etap zemské historie mívají hlavní slovo geologové. Antropocén je v tomto ohledu odlišný. Podle Crutzena a jeho kolegů je jeho nástup patrný na velké části zemského povrchu. Lidé na mnoha místech vytvořili své vlastní „geologické“ vrstvy z betonu, asfaltu. Jiné přírodně vzniklé vrstvy metamorfovali, například proměnou na zemědělskou půdu nebo znečištěním usazenin v ústích řek těžkými kovy, pesticidy, hnojivy a dalšími látkami.
K vymezení období „nadvlády člověka“ však musí vedle geologů přispět i odborníci na živou přírodu a experti na procesy probíhající v atmosféře a oceánech. Ty mají v některých ohledech dosud nevídané dimenze. Žádné jiné z předchozích období nemůže antropocénu konkurovat například rozsahem migrací živočichů a rostlin. Je to zásluha člověka, že se středoamerická kukuřice, jihoamerický brambor nebo pšenice ze Středního východu rozšířily po celém světě. Mnohé organismy jsme roznesli po planetě nechtěně. Například potkan pronikl s člověkem i do končin, kam by se sám nikdy nedostal.
Desetiletí, staletí, či tisíciletí?
Počátky antropocénu lze klást do různých období. Někteří vědci dokazují, že velké množství metanu a dalších skleníkových plynů vznikajících v důsledku kácení lesů před osmi tisíci lety a rozmach závlahového pěstování rýže před pěti tisíci lety zabránilo nástupu doby ledové. Pokud bychom vzali do úvahy tyto procesy, pak by antropocén trval tisíciletí.
Crutzen a jeho kolegové dávají k diskusi dvě mnohem čerstvější data. Nástup průmyslové revoluce na konci 18. století a prudkou akceleraci hospodářského rozvoje po druhé světové válce. V případě přijetí těchto hranic by se antropocén měřil na staletí, či dokonce jen desetiletí.
O tom, zda do historie Země přibude další „šuplík“, nadepsaný antropocén, rozhodnou geologové. Crutzen a jeho kolegové připouštějí, že přijetí antropocénu jako období postihujícího nejdramatičtější změny poledních staletí či desetiletí může mít za následek určitou bagatelizaci významných změn, jež způsobil člověk na Zemi v předprůmyslové éře, kdy na svět působil především jako lovec, sběrač nebo zemědělec.
Crutzen je ale přesvědčen, že zavedením antropocénu jako období, kdy člověk udělal pro přírodu a svět kolem sebe jen velmi málo pozitivních věcí, může mobilizovat lidstvo ke snížení emisí skleníkových plynů a k ochraně druhového bohatství Země.
„Podobné debaty odhalí, že antropocén je novou fází v historii lidstva i Země, kdy se přírodní síly a síly lidstva navzájem propletly natolik, že osud jedněch určuje osud těch druhých,“ konstatují v závěru své stati Crutzen, Zalasiewicz, Williams a Steffen.
Zároveň se však netají obavou, že se antropocén může stát i bezkonkurenčně nejzpolitizovanějším geologickým obdobím.
O autorovi| JAROSLAV PETR, Autor je profesorem České zemědělské univerzity a pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi
