Můj krychlovitý pokoj mě dokonale uklidňuje. Rád potichu sedím uprostřed čtvercové podlahy, odkud se mohu očima toulat po stěnách. Jsou zelené, jelikož zelená je barva matematiky a já bych mezi stěnami jiné barvy ani neusnul. Při pohledu na zelenou vždycky cítím neuvěřitelné pohodlí. Uprostřed pokoje také každé ráno skládám své puzzle pekingského náměstí Nebeského klidu. Jakmile je složím, vezmu mosazný kroužek se starými nepoužívanými klíči, který mám přes noc pod polštářem, a sejdu po schodech.
Když jsem dnes ráno sešel dolů, posadil jsem se na naši bílou koženou pohovku. Prohlížel jsem si tiše knihovničku naproti sobě, kde mému nevlastnímu tátovi leží šestidílný soubor „Dějiny křesťanství“. Jednotlivé knihy byly uspořádány v dokonale rovné přímce a to mě dokonale uklidňovalo.
Z kuchyně přišla moje matka Lina a sedla si vedle mě. Pak na krátkou chvíli jen nehybně seděla a bezvýrazně zírala do prázdna, a tak jsem si dál prohlížel těch šest knih mého nevlastního táty o dějinách křesťanství. Po nějaké době, tak po minutě, ale spíš dřív, šeptla: „Pojď sem.“ Chtěla se pomazlit. Stulil jsem se k ní a pohodlně se uložil na její měkké, útlé stehno. Začala mě hladit po vlasech a jemně mi mnula tvář. Celou dobu se mi při tom dívala přímo do očí, tak trochu tázavě a s vlídným úsměvem v obličeji. Černé oči jí vlhly, málem se zalévaly slzami.
Snad po dvou minutách velmi tiše řekla: „Teď poslouchej, Mingu.“
A já řekl“: „Ano.“
A ona se zeptala: „Posloucháš mě, Mingu?“
A já opět: „Ano.“
Nejistě se odmlčela, asi se potřebovala nadechnout nebo zamyslet, a pak zase spustila: „Mingu, chci si s tebou promluvit o tvém nevlastním otci.“
Beze slova jsem kývl.
Dlouze, zhluboka se nedechla a pokračovala, „Nepřemýšlíš někdy o tom, proč tě tvůj otec vůbec nepustí z domu?“
Odpověděl jsem: „Ne.“
„Mingu, ty vůbec nepřemýšlíš o tom, proč musíš zůstávat pořád doma?“
Já na to zase: „Ne.“
Naprosto ztichla, nejspíš protože přemýšlela, nebo spíš protože chtěla, abych přemýšlel já, a tak jsem začal přemýšlet.
Jedno z mých oblíbených úsloví v mandarínské čínštině je „Shizheyang“, což znamená jednoduše „je to prostě takhle“, což znamená, že to je prostá, nijak nepřikrášlená pravda, což je důvod, proč jsem řekl, „Ne“, což znamená, že je pravda, že jsem nikdy nepřemýšlel o tom, proč mě můj otec nepustí z domu.
Za prvé to nemám venku rád, což je také důvod, proč jsem pořád uvnitř. Občas se podívám z okna, když nikdo není doma a můj otec zapomene zavřít žaluzie, což se skoro nestává, a na okamžik vidím, jaké to venku je. Ačkoli nedohlédnu ulicí dál než za naši řadu domků, bývám z toho hrozně zmatený. To proto, že nevím, kde to všechno končí, jako by to ubíhalo do nekonečna, bez hranic. Shizheyang. Je tam tolik předmětů, které nestojí v přímkách, a to mě nesmírně zneklidňuje. Je tam také mnoho nepravidelných tvarů, jež nedokážu pojmenovat, protože moje „Mathematica“, učebnice matematiky, kterou mám na poličce nad postelí ve svém krychlovitém pokoji, se o nich nezmiňuje. A někdy vidím, jak kolem jdou cizí lidi, a musím se schovat, protože můj nevlastní otec říká, že mě žádní cizí lidé nesmějí vidět.
„Mingu,“ začala zase moje matka Lina, „musím ti povědět něco o tvém nevlastním otci, dobře mě teď prosím poslouchej.“
Odmlčela se a zhluboka se nadechla.
„Mingu, víš, kdo jsou Spravedliví?“
Odpověděl jsem, „Ano,“ protože jsem četl šestidílný soubor „Dějin křesťanství“ patřící mému nevlastnímu tátovi.
Zeptala se: „Mingu, víš, že tvůj otec je oddaný stoupenec učení Spravedlivých?“
A já odpověděl: „Ne.“
Mluvila dál, „Poslouchej mě, Mingu, tvůj nevlastní otec žije ve svém malém, vysněném, virtuálním duchovním světě, který podléhá tradičním pravidlům Spravedlivých. Pevně věří, že učení Spravedlivých může vytvořit ideální, pokojný svět a věří také, že jakákoliv nedokonalost se musí odstranit.“
Myslel jsem, že bude pokračovat další dlouhou promluvou, ale ona se jen zeptala: „Sledovals všechno, co jsem ti zatím řekla, Mingu?“
A já řekl: „Ano,“ protože jsem to sledoval.
„Mezi Spravedlivými je naprosto každá nedokonalost považovaná za ohavnou úchylku od dokonalosti, nezkaženosti, čistoty a bezchybnosti. Ještě mě sleduješ?“
I teď jsem řekl „ano,“ i když mi nebylo úplně jasné, kam míří.
„Mingu,“ pozastavila se, „víš, co to znamená ,nedokonalost’?“ Poslední větu vyslovila o poznání pomaleji a dvakrát se zastavila, po slovech „víš“ a „znamená“, na která dala zvláštní důraz, z čehož jsem byl zmatený.
Odpověděl jsem: „Ne,“ protože slovo „nedokonalost“ je na mě příliš abstraktní a může znamenat tolik různých věcí.
Dlouze, roztřeseně se nadechla a zase pokračovala. „Mingu, jedna z věcí, kterou slovo „nedokonalost“ popisuje, je dítě narozené před manželstvím. Společenství Spravedlivých považuje děti narozené před manželstvím za úchylku od ,dokonalého’.“ Odmlčela se, „A ty, Mingu,“ a znovu odmlka, „ses narodil před manželstvím.“ Pak na dlouho zavládlo naprosté ticho.
A tak jsem dál přemýšlel.
V myšlenkách jsem pomalu putoval zpátky k našemu domu a úvaze o pojmech „uvnitř“ a „venku“. Co se týče „venku“, postupně jsem si uvědomil, že nedokážu najít jeho střed, jelikož bych nevěděl, kde začít měřit. Matematický střed „vnitřku“ se mi podařilo určit s nejvyšší možnou přesností, jakmile jsem se to naučil ze své „Mathematiky“. To mě následně dovedlo k závěru, že náš dům musí být dokonalá krychle. Moje matka Lina se pokoušela tvrdit, že dům vypadá zvenku úplně jinak a ne jako krychle, ale já venek nemám rád a zevnitř to krychle je. Náš krychlovitý dům se dělí na dvě menší krychle, horní a spodní, jinak řečeno patra, a v horní krychli jsou další čtyři ještě menší krychle, jinak řečeno pokoje, a ve spodní krychli další dvě, kuchyň a obývací pokoj. Shizheyang.
„Mingu, to je důvod, proč tě tvůj otec nepustí z domu. Rozumíš?“
Mlčel jsem, napůl proto, že jsem vlastně nerozuměl, a napůl proto, že jsem vlastně chtěl dál přemýšlet o našem domě.
„Mingu, v očích svého otce jsi „nedokonalost“. Jsi pro něj ohavná úchylka od toho, co je podle něj „dokonalé“. Tvůj otec chce, aby byl prvorozený syn jeho rodiny „dokonalý“ a rozhodl se tě skrýt před vnějším světem. Rozumíš?“
Po jedné z bledých tváří mé matky Liny se kutálela jediná slza.
„Mingu, tvůj nevlastní otec vtahuje naše životy do svého duchovního světa. Když jsem si ho před čtyřmi lety brala, doufala jsem, že své extrémní náboženské postoje změní, ale takhle už s ním nemůžeme žít!“
Do očí jí najednou vyhrkly slzy. Bezmocně zírala do prostoru a neovladatelné kapky se jí řinuly a rozlévaly po tváři.
„Náš život tady se nikdy nezmění, Mingu,“ zavzlykala tiše skrz záplavu slz, „musíme rychle pryč.“
Zase jsem mlčel, protože jsem z toho byl hrozně zmatený.
„Mingu, naše jediná naděje je od tvého nevlastního otce utéct,“ zarazila se a rychle si otřela slzy z očí, „a vystěhovat se do některého z čínských měst na východě.
Nemůžeme žít pod všemi těmi zákazy, které vydávají Spravedliví. Nemůžeš žít celý život pod zákazem vycházení, ukrytý před vnějším světem. Mingu, musíme pryč.“
Na chvíli jsem přestal přemýšlet o domě. Nesmírně mě to zneklidňovalo. Znamenalo by to totiž, že bych musel opustit svůj krychlovitý pokoj se zelenými zdmi i náš krychlovitý dům. Musel bych najít nový střed našeho nového bydliště a nesmírně by mě zneklidňovalo, kdybych ho neznal moc dlouho. A taky bych musel jít ven a venku to nemám rád.
Řekl jsem: „Já nechci pryč.“
Pak nastalo dlouhé, naprosté ticho.
A tak jsem přemýšlel dál.
Překlad Matouš Turek.
