Jako úspěch členů rodiny prožíváme i radost z výhry „našich“ (hochů či dívek) ve sportu či jiných soutěžích.
Když národní tým v některém z oblíbených sportů vyhraje, fanoušci jsou na vrcholu blaha. Dalo by se říct, že štěstí u nich vzbuzuje pocit síly vlastní skupiny a porážka nepřátel.
Ale to k vysvětlení nestačí. Podobně se chováme při sledování zcela neznámých sportovců? Nebo při sledování nejrůznějších televizních soutěžních pořadů. Držíme palce svému oblíbenci, i když o výhře, jež ho v případě úspěchu čeká, si můžeme nechat jen zdát. Jsme opravdu tak nezištní, že se dokážeme radovat z cizího úspěchu?
Tým neurologů vedený Deanem Mobbsem z cambridgeského Medical Research Council došel k závěru, že cizí výhra nás těší tím víc, čím více se podobáme vítězi a dokážeme se s ním ztotožnit.
Vědci napodobili v laboratořích podmínky televizní soutěže. Nejprve představili její aktéry. Dobrovolníkům promítli rozhovory se dvěma různými soutěžícími, kteří vyprávěli o sobě, svém životě a o tom, co považují za správné a co za špatné. Výpovědi soutěžících byly voleny tak, aby jeden vzbuzoval více sympatií než jeho protivník. Trik se zdařil. Dobrovolníkům se skutečně více líbil „sympatický“ soutěžící. Když měli dobrovolníci posoudit, kterému soutěžícímu se více podobají, vybírali si přednostně rovněž „sympaťáka“.
Pak se pustili soutěžící do vzájemného zápolení. Dostali jednu kartu a měli uhodnout, zda další odhalená karta bude vyšší nebo nižší. Když soutěžící uhodl, získal za odměnu jednu libru. Dobrovolníci hru pozorovali a vědci přitom měřili aktivitu jejich mozku.
Následně nechali sehrát hru i dobrovolníky a sledovali aktivitu mozku při jejich vlastních výhrách a prohrách. Výhra aktivovala v mozku dobrovolníka jiná centra než prohra. Přednostně „nažhavila“ oblast mozku zvanou striatum, o které je známo, že se podílí na vzniku pocitů úspěchu a radosti.
Také sledování hry mezi soutěžícími mělo na mozek diváků jednoznačný efekt. Výhra sympaťáka dělala dobrovolníkům zjevně větší radost než výhra méně sympatického soutěžícího. Dobrovolnici sice došli k závěru, že se více podobají sympaťákovi než nesympatickému soutěžícímu, ale lišili se mírou tohoto ztotožnění. Někteří dobrovolníci byli přesvědčeni, že se sympaťákovi podobají hodně. Jiní dobrovolníci si nebyli tak velkou podobností jistí.
To umožnilo Deanovi Mobbsovi odlišit, jakou roli hrají v radosti z cizí výhry sympatie a nakolik se do ní promítá pocit podobnosti. Výsledek byl celkem jednoznačný. Sympatie jsou pro radost z cizí výhry důležité. Klíčový je ale pocit podobnosti.
Pokud jsme přesvědčeni, že se nám soutěžící hodně podobá, pak máme z jeho výhry větší radost. Mohlo by se zdát, že si na místě „podobnějšího“ soutěžícího snáze představíme sami sebe.
Mobbs ale upřednostňuje jiné vysvětlení. V přírodě bývá podobnost projevem pokrevní příbuznosti. Pokud tedy vidíme vítězství člověka, kterého považujeme za sobě podobného, je to pro nás stejné, jako kdyby vítězství zůstávalo v rodině, mezi lidmi, s kterými sdílíme společné geny. Pocit ještě může posilovat na začátku zmíněný fakt, že sportovec či tým reprezentují skupinu, se kterou se divák ztotožňuje.
Donedávna vědci věděli pouze to, že tímto způsobem sdílíme negativní emoce. Lidem například víc vadí bolest lidí, kteří jsou jim sympatičtí a s kterými se dokážou ztotožnit. Studie týmu Deana Mobbse a jeho spolupracovníků, zveřejněná ve vědeckém týdeníku Science, dokazuje, že to platí i o pozitivních emocích, jako je radost z výhry.
