Koná se v Nové budově Národního muzea, tedy v bývalém Federálním shromáždění a autoři výstavy zdůrazňují, že jejím největším exponátem je samotná budova. Umístění výstavy nerealizovaných vizí architekta do jedné z postavených budov má svou logiku. Výstava se totiž zaměřuje na nerealizované Pragerovy vize „města nad městem“ a místo, kde se odehrává, označil sám jeho autor jako „dům nad domem“. Do projektu Federálního shromáždění, vypracovaného v roce 1966, musel zahrnout i starší budovu burzy. Namísto připojení konvenční přístavby se rozhodl vyzdvihnout novou budovu nad tu stávající za pomoci technologicky inovativní mostní konstrukce: vznikl tak opravdu doslova „dům nad domem“. Na podobném principu navrhoval v 70. letech experimentální obytné struktury visuté nad krajinou a stávající zástavbu Smíchova a Košíř. Tato „města nad městem“ ale nebyla nikdy postavena.
Kde začíná futurismus Autoři výstavy sledují linku od realizovaného „domu nad domem“ k nerealizovaným vizím představeným ve formě modelů. Je to ale opravdu tak jednoduché? Autoři výstavy Pragera vysoce oceňují a snaží se ho zařadit do mezinárodního kontextu, ve kterém řada architektů navrhovala podobné futuristické vize visutých měst. Jeden z nich - francouzský vizionář Yona Friedman, který bývá s Pragerem nejčastěji srovnáván - by ale krok od „domu nad domem“ k „městu nad městem“ nepřipustil. Město totiž není součtem jednotlivých domů (ani domů nad domy), ale především systémem nebo strukturou. Friedman prožil v mládí druhou světovou válku a už v troskách zničeného města si uvědomil, že důležitější než domy podléhající zkáze jsou systémy, které je propojují (zásobování, voda, elektřina). Když od konce 50. let navrhoval svá města vyzvednutá nad stávající zástavbu, snažil se architektonicky definovat pouze konstrukční systém, do kterého si každý mohl „vsunout“ byt podle svých představ. Vymyslel dokonce přístroj flatwriter, který vypadal jako psací stroj, ale na klávesách byly rozmístěny jednotlivé úseky chodeb a místností. Libovolný uživatel si tak mohl doslova napsat půdorys bytu, ve kterém chtěl bydlet.
I když i Prager počítal s určitou mírou variability a jednotlivé části svých struktur chtěl obměňovat, Friedmanovy radikality nedosáhl. Francouzský architekt doporučoval použít materiál, který je zrovna při ruce, a nechal uživatele, aby si s ním sám poradil. Prager se naproti tomu snažil držet technologickou i estetickou stránku svých staveb pod kontrolou. Zůstal tradičním architektem a jeho srovnávání s mezinárodním proudem vizionářské architektury 60. let by nemělo být tak samozřejmé, jak autoři výstavy ukazují. Dále se nezmiňují o teoretickofilozofickém kontextu vizionářských projektů 60. a 70. let. Jejich inflace byla spojena s érou technologického optimismu, který se ale zároveň stal terčem kritiky ze strany fenomenologické filozofie. Její zakladatel Edmund Husserl hovořil o „lidství se zapuštěnými kořeny“. I když svůj výrok myslel metaforicky, jeho přirovnání se stalo doslovným u Husserlových následovníků, kteří uvažovali o nezbytných podmínkách lidské orientace, vnímání a komunikace. Tyto základní „pohyby“ člověka umožňuje pouze kontakt se zemí. Husserlův český žák Jan Patočka hovořil o „zemi v nás“ a žák Patočkův - filozof a architekt Dalibor Veselý - nasměroval podobnou kritiku přímo proti vizionářským projektům v čele se zmiňovaným Friedmanem. „Lidství se zapuštěnými kořeny“ se těžko může odehrávat ve „městě nad městem“.
Architekt normalizace a dnešek Nekritické informace o mezinárodním kontextu Pragerových vizí a žádné o jejich filozofickém rámci mohou zklamat odborníka, ale výstava směřuje především k veřejnosti a pro ni je připravena opravdu dobře. Svěží a interaktivní expozice působí instruktivně a přesvědčivě. Zdá se, že její autoři nechápou Pragera, který zemřel před deseti lety a jehož vystavené projekty jsou staré třicet až čtyřicet let, jako historickou postavu. Výstavu pojali absolutně současně. Dokonce se zdá, jako by se skrze ni snažili kritizovat negativní aspekty dnešní architektury. Jestliže na okrajích měst vyrůstají nekoncepční a neekologické „sídelní kaše“, zabírající stále větší část krajiny, ukazuje Pragerova výstava vize koncentrovaného bydlení, které vysunutím do vzduchu nechává prostor volný. A jestliže vláda v poslední době nevypisuje téměř žádné soutěže, čímž klesá úroveň naší architektury, v protikladu stojí mimořádně kvalitní budova bývalého Federálního shromáždění, která vzešla z vládní soutěže v roce 1965. Taková kritika je důležitá a malá Pragerova výstava má svůj význam.
Město nad městem - Vize Karla Pragera
kurátorky Lenka Lednická a Yvette Vašourková (CCEA) Nová budova Národního muzea, do 17. 4. 2011
O autorovi| JAN WOLLNER, Autor je historik umění
