Bublalo to už dávno před ceremoniálem, na chodbách před novinářskými projekcemi, nad chlebíčky a rozlévaným vínem, všichni už předem trpěli při představě, že se toho budou muset účastnit. Pindá se předem už řadu let, ale letos byla atmosféra tak napjatá, že jsem ten výbuch novinářské nespokojenosti nad ceremoniálem Českých lvů čekal, a překvapil mě tedy méně než Petra Vachlera, který v pořadu Hyde Park na České televizi působil jako dvanáctiletá holka, která se těsně po oslavě narozenin dozvěděla, že je adoptovaná a že by ji rodiče nejraději vrátili.
Novinářská nesmiřitelnost vůči Českým lvům je samozřejmě hlavně vyprovokovaná Vachlerovým spoléháním na odborářskou neotřesitelnost své pozice a okázalou neochotou diskutovat o tom, co dle něj patří jen jemu. Je to otázka postoje – kdyby si nasadil vlídnou masku člověka, který naslouchá kritice, pak udělal pár kosmetických změn, otevřené dopisy („Pane Vachlere, vážně je podoba Českých lvů udržitelná?“) by mu novináři asi nepsali. Válka je však už vyhlášena. Mediální slunce, které České lvy zalévalo v roce 2000, kdy z ceremoniálu udělal Jaroslav Dušek okouzlující one-man show, zhaslo. Ale když dnes porovnáváme ceremoniály Lvů a Oscarů, neměli bychom právě na ten slavný Duškův večer zapomínat, protože povýšil předávání cen na kvalitní autorské divadlo, což se zas Oscarům nepodařilo vůbec nikdy (i když se o to před pár lety komik Chris Rock dost snažil). Tehdy jsme opravdu měli něco výjimečného. A to, že se Vachlerovi opakovaně nedaří ten vzácný okamžik podařené slavnostní ironie zreplikovat, že by v dané situaci bylo pro všechny praktičtější, aby se na tu snahu být originální a parodický už konečně vykašlal a vydal se cestou typizované ceremoniálnosti, neznamená, že to tímhle způsobem nejde. Jednou to šlo.
Jako člověk, který už řadu let komentuje oscarový přímý přenos a nejméně sedmkrát už viděl pokaždé jinou herečku uvádět kategorii „nejlepší kostýmy“ variantou stejného vtipu na „nejlepší kostým je ten, ve kterém vypadám dobře“, nepovažuju Oscary za nějakou kreativní metu a za nic, co bychom v této části světa nedokázali slušně napodobit (třeba taková Česko-Slovenská SuperStar byla z profesionálního hlediska minimálně na evropské úrovni). Ale měli bychom se rozhodnout, jestli to opravdu chceme. A – nejspíš bychom měli. Jeden naprosto zásadní argument proti současné podobě Českých lvů – a to sice, že podoba cen psychologicky ovlivňuje celé odvětví, tvůrce i diváky, a že Lvové v současné podobě nejsou žádnou výkladní skříní našeho filmu – je platný. Hlavně kvůli nim český film navenek působí jako partička podivných existencí, pro něž je největší zábavou kašlání na diváka a záliba v bizarním humoru. A rozhodnutí českých filmových kritiků postavit proti Českým lvům své vlastní ceny, které by svou podobou a erudicí Lvům konkurovaly, je – jak napsal kolega Gregor v Respektu – „konstruktivní nápad“. Jen jestli si kolegové uvědomují, co budou potřebovat, aby se dostali od slov k činům. Ano, je to tak. Nějakého Vachlera, který je dá všechny dohromady a pak to všechno udělá...
