Nikdo neříká, že by lidé neměli či nemohli odcházet za lepším životem, a Kanada bezesporu nabízí v mnoha oblastech života lepší podmínky než ČR. Její ambasáda v Praze vydává imigrační a pracovní víza. O ty ovšem žadatelé o azyl nežádají. Dobře totiž vědí, že by jim je Kanada nikdy nevydala. A to kvůli jejich dlouhodobé nezaměstnanosti, či spíše nezaměstnatelnosti, invalidnímu důchodu nebo třeba i hustě popsanému trestním rejstříku a dalším vkladům pro tamní multikulturalismus.
Aby se zamezilo azylovým žádostem českých občanů v Kanadě, musela by přestat fungovat prospektorská síť, ale ta je dobře živena právě azylově-imigračním kanadským systémem. Právě ten je onou agenturou, která ve skutečnosti zprostředkovává skrze konzultace s odborníky na rozhodnutí a udělení azylu informaci, že lze přiletět a vyřknout pár naučených formulí a je našlápnuto do nového života. A znalost toho, že odkazem na rasismus a xenofobii Česka lze získat v Kanadě azyl, je známa od devadesátých let od brněnského Cejlu až po mostecký Chánov.
Taková znalost však nevzniká z ničeho. Budoucí žadatel o azyl musí vědět, co a jak říci, a aby uspěl, potřebuje svého prospektora. Ten ví, co se očekává. A v ruce má zprávy užitečných idiotů o tom, jak je v Česku tři sta třicet tři ghett. Zeptal se kdy někdo, jak jsou ta ghetta definována? Že se tak nazývá někde celé sídliště, kde Romové tvoří menšinu, a někde vybydlený barák v polích?
V době, kdy extremisté pořádají marše cílené zjevně proti Romům, stěží kdo naslouchá tomu, že jde v gruntu o problém nezakotvenosti, někdy obav z bezvýchodnosti z nesplatitelných dluhů, strachu z nácků a přehršle očekávání, kdy odchod za lepším jeví se tak něčím přirozeným.
Věčně utlačovaní Romové Přes veškeré trapasy vyprodukované různými zmocněnci a ministry pro lidská práva je nutné sociální past, v které se u nás ocitly tisíce lidí, razantně řešit. A právě proto, že je v ní viditelně lapena velká část Romů, je záhodno, aby jí řešila vláda jako celek a agendu měl ke koordinaci svěřenu přímo premiér, a ne jeden člen či zmocněnec vlády, na kterého se jak na oslíka zavěsí pentle očekávání – a pak se s láním a posměchem vyžene z města. Opatření zamezující sociální propad se musí týkat všech bez rozdílu etnicity, jinak se z problému sociálního propadu učiní záležitost povýtce romská a stigmatizující. Mnohem více paliva migračnímu pohybu dodává exekutorská komora než náckovské marše. Alespoň zatím. Pokud lze někomu zničit život za nezaplacenou popelnici, nelze se divit, že odejde ze země, která dává zelenou lichvářským úrokům a penále. A že využije dobrých rad profesionálů lidskoprávního průmyslu, kteří agendu ochrany práv ztotožnili se svou živností a našli v Romech věčně utlačované a ubližované, tomu se taky divit nelze.
K zamezení počtu zjevně falešných žádostí o azyl by musela Kanada řádně vyčistit svůj azylově-migrační rybníček od nánosu kazatelů ideologického vidění zlých bílých majorit a utiskovaných barevných minorit. Nebo se snad všechny evropské země, které vyhovují zhruba pěti procentům azylových žádostí (přičemž Kanada jedné třetině), tak zapeklitě mýlí? Anebo si někdo plete přistěhovalectví a právo azylu?
O autorovi| Roman Krištof, redaktor tiskové agentury Mediafax
