Úterý 17. května 2022, svátek má Aneta
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Vládce Lichtenštejnska

Česko

Zatímco v Británii plní královna už jen symbolickou roli, v jedné velmi bohaté zemi vládne šlechtický rod stejně jako před stovkami let. Na návštěvě u „Jeho Jasnosti“ Hanse-Adama II.

Stojíme před radnicí v lichtenštejnské metropoli Vaduzu a čekáme, až půjde někdo kolem. Je pozdní úterní dopoledne a nikde ani živáčka. Zimní slunce svítí na okolní horská panoramata. Konečně přichází starší manželský pár. S životem v monarchii jsou zjevně spokojeni. „Je to skvělé!“ shodují se. Možnost, že by se jejich země mohla někdy stát republikou, považují za naprosto nereálnou. „Zůstane to tady tak, jak to je,“ jsou přesvědčeni. Jeho Jasnost knížete Hanse-Adama II. (63) mají rádi. „Nijak se nemíchá do našich záležitostí,“ uvádějí na adresu svého vládce.

To dvacetiletá Lichtenštejnka Sabine Seleová má na věc diametrálně odlišný názor: „Je tu hrozná nuda. Každý den přemýšlím o tom, že se odsud odstěhuju,“ svěřuje se studentka místní univerzity. Z rodné země o 35 tisících obyvatel by nejraději odjela někam hodně daleko – do Austrálie nebo do Spojených států. A hlavně do velkého města. Na otázku, kam se vůbec chodí večer mladí lidé ve Vaduzu bavit, odpovídá: „Jo, tu otázku si kladu taky. V tom je to tady fakt špatný.“ Hodně mladých Vaduzanů odchází studovat do Curychu nebo do Vídně, mnozí až do Ameriky. Hrozí tedy možnost, že Lichtenštejnsko jednoho dne vymře? „Ne, to ne. Všichni se jednoho dne zase vrátíme. Třeba proto, aby tady vyrůstaly naše děti,“ přemýšlí Sabine. „Je tady totiž hezky. Každý se s každým zná. Jen pro mladé lidi je to nuda,“ uzavírá.

To už je ale nejvyšší čas nasednout do auta a během několika minut se po úzké silnici vyšplhat do hor nad město, kde Jeho Jasnost sídlí ve svém zámku. K jeho branám přicházíme zároveň se slečnou z tiskového oddělení, procházíme kolem stráže, prvním nádvořím, uzavřeným mostem a pak přes vnitřní nádvoří do přijímacích prostor. „Vaše Jasnosti, jsme připraveni,“ hlásí slečna telefonem svému šéfovi a sama ustupuje k oknu, kde pak po celý hodinový rozhovor setrvá vestoje.

Jeho Jasnost lichtenštejnský kníže vstupuje do přijímacího salonu rázným krokem a pevně nám tiskne ruku. Už svou vysokou postavou vzbuzuje respekt. Je však zjevně dobře naladěn. „Vidím, že na mě máte hodně otázek,“ zahlaholí německy a mne si ruce: „Tak se do toho pusťme!“

* Jasnosti, Lichtenštejnsko prošlo ve 20. století velmi úspěšným ekonomickým vývojem. V 50. letech to bylo chudé knížectví, kde většina lidí pracovala v zemědělství. Teď má vaše země celosvětově nejvyšší HDP na hlavu. Jak se vám to podařilo?

Základy položily předchozí generace. Moji předchůdci se vždy snažili tuto tradičně chudou zemi hospodářsky pozdvihnout. Už na začátku 19. století jsme tu zavedli povinnou školní docházku, což bylo v tehdejší Evropě nezvyklé. Taky opakovaně docházelo k reformám. Měli jsme tu výhodu, že jsme v obou válkách zůstali neutrální, a boje se nás tak nedotkly. Už v 19. století tu navíc existoval textilní průmysl a měli jsme tehdy dohodu o volném obchodu s Rakouskem-Uherskem. A díky nízkým daním, relativně vzdělanému obyvatelstvu amalé státní byrokracii jsme byli vždy atraktivní pro investory.

* Jakou roli jste v tomto procesu sehrál vy? Reorganizoval jste totiž rodinný majetek. Říká se také, že v 50. letech vaše rodina prodala část své proslulé umělecké sbírky, která dnes čítá 40 000 objektů, aby umožnila rozvoj Lichtenštejnska...

Během druhé světové války a po ní bylo zestátněno a vyvlastněno 90 procent rodinného majetku. Do té doby to bylo tak, že z výnosů rodinného majetku jsme financovali náklady celé monarchie. To všechno najednou nebylo možné. Můj otec, Franz Josef II., se tedy rozhodl, že bude z prodeje nemovitostí a uměleckých předmětů financovat náklady monarchie, abychom tak nijak nezatěžovali daňového poplatníka. Kromě toho bylo tehdy potřeba materiálně podporovat ty rodinné příslušníky, kteří přišli o všechno, a najednou se tady ocitli jako uprchlíci. Teprve v roce 1970 se mi podařilo celé rodinné jmění nově uspořádat.

* Nejste jen hlavou státu, ale také předseda představenstva skupiny LGT (Liechtenstein Global Trust). Co všechno tento holding zahrnuje?

Už nejsem v představenstvu LGT. V roce 1970, kdy mi bylo 25 let, jsem začal s přeskupováním knížecího majetku a k tomu tehdy patřila také velmi malá banka. To všechno jsem převedl do nadací. První nadace zahrnuje finanční jmění pod názvem LGT. Dnes je to mezinárodní banka, která se specializuje na správu majetku. Do druhé nadace spadají všechny nemovitosti. Tedy všechno to, co nám zůstalo, hlavně v Rakousku. No a třetí nadace se zaměřuje na nové technologie a spravuje také umělecké sbírky.

* Jak spojujete politiku s byznysem? Ráno přijímáte prezidenty, pak si sednete do letadla a večer se na Wall Street scházíte s podnikateli?

(směje se) Trochu to tak je. I když v naší rodině existovala vždy určitá dělba práce. Mému otci pomáhal v letech 1938 až 1970 se správou našeho majetku jeho bratr. Já jsem tuto správu převzal v roce 1970 a můj otec mně k tomu v roce 1984 předal správu státu. Takže jsem chtěl předejít střetu zájmů a poprosil svého bratra, aby se stal ředitelem LGT. A teď dochází v naší rodině ke generační výměně. Můj syn ode mě převzal státnické záležitosti, můj druhý syn je ředitelem celé finanční skupiny, můj bratr je předsedou dozorčí rady LGT a já se starám o správu obou dalších nadací. Byla ale doba, kdy jsem to dělal všechno dohromady, tedy staral se o stát i o byznys, a to pro mě pochopitelně představovalo velkou časovou zátěž.

* Jak jste to zvládal? Měl jste vůbec čas na spánek?

Málo jsem jezdil na dovolenou, ale to dělám i teď. Pracovalo se prostě i po večerech a o víkendech. A kromě toho jsem se musel ještě starat o rodinu, což je v monarchii velmi důležité. Kníže nemá na starosti jen státnické záležitosti a správu majetku, ale je také hlavou velké rodiny a o tu se musí starat. Takže jsou to vlastně tři zaměstnání najednou.

* Mluví se o Vás jako o jednom z nejmocnějších monarchů v Evropě. Ústava vám například umožňuje bez udání důvodu odvolat vládu. Jaký je to pocit, mít takovou moc?

(zvážní) Je to zátěž. Otec byl docela rád, když tuto zátěž předal mně, a já jsem byl docela rád, když jsem ji předal svému synovi. V naší rodině jsme vždy nadřazovali zájmy státu nad zájmy osobní. Otec mimo jiné říkal: Raději prodám část své sbírky, než abych zatěžoval daňového poplatníka. Ctíme určité principy.

* Občanům Lichtenštejnska dává ústava silná práva. Mohou například prostřednictvím referenda měnit ústavu, takže čistě teoreticky mohou zrušit monarchii a vytvořit republiku. Nemáte z toho strach?

(úsměv) Ne. Pokud budeme odvádět dobrou práci, pokud nebudeme zatěžovat daňového poplatníka a budeme přispívat na dobré účely, pak je pravděpodobnost něčeho takového velmi malá. Na druhé straně jsem vždy zastával názor, že můžeme stát v čele tohoto státu jen tak dlouho, jak dlouho si to bude přát většina obyvatel. Pro knížete je tento úřad samozřejmě velkou časovou a finanční zátěží. Pokud si občané přejí, abychom to dělali, děláme to rádi. Pokud si to jednou přát nebudou, nebude to pro nás představovat žádný problém.

* Před pěti lety se strhla diskuse ohledně vaší nové ústavy. Kritika, většinou ze zahraničí, vám předhazovala, že jste autokrat. Mimo jiné proto, že vám nová ústava umožňuje blokovat zákony a odvolávat vládu. Tehdy se za vás ale v referendu postavila většina obyvatel Lichtenštejnska...

Ti kritici opomněli porovnat tuto ústavu z roku 2003 se starou ústavou z roku 1921. Už ta totiž knížeti garantovala zmíněné pravomoci. Můj ústavní návrh naopak tato práva omezil. Předtím například občané nemohli v referendu zrušit ústavu. Bojoval jsem za to, aby každá z jedenácti lichtenštejnských obcí měla právo odtrhnout se od státu. Kdyby byly daně moc vysoké a byrokracie přebujelá, mohou obce říci: Počkat, my to sami zvládneme lépe a levněji, nebo se třeba připojíme ke Švýcarsku či k Rakousku. To nás nutí k tomu, aby tento stát fungoval co nejefektivněji.

* Jaké jsou vlastně výhody dědičné monarchie v západní Evropě 21. století?

(přemýšlí) To je dobrá otázka, jako mladý jsem se tím hodně zabýval. Do takové pozice se totiž narodíte. Ptal jsem se sám sebe: Má vůbec monarchie budoucnost? Protože 19., 20. i 21. století představují celosvětově éru republikanismu. Monarchie buďto zmizely, nebo se pravomoci monarchů omezily na reprezentaci. V historii lidstva se ale monarchistická období střídala s republikánskými érami. A ty monarchistické éry dominovaly. Monarchie mají totiž jisté výhody. Důležitým faktorem je dlouhodobý horizont. Dobře fungující monarchie totiž uvažuje v horizontu generací. Snažíme se v rámci generací najít pro stát a jeho obyvatele ta nejlepší řešení. A tyto znalosti si v rámci rodiny dál předáváme. V republice, kde jsou každé čtyři roky volby, však dominují krátkodobé úvahy. Druhým důvodem je skutečnost, že monarchie představuje určitý neutrální prvek, který je nadstranický. A třetí výhodou je fakt, že monarchie je symbolem, který si přeje většina obyvatel státu.

* Za vašeho panování vstoupilo Lichtenštejnsko do OSN a stalo se součástí evropského hospodářského prostoru. Přejdete v budoucnosti také na euro?

Už 90 let je naší měnou švýcarský frank a osvědčil se. Euro se tu stalo jakousi paralelní měnou. Myslím, že dokud si Švýcaři ponechají svůj frank, tak si ho ponecháme imy.

* Nejste jen lichtenštejnským knížetem, ale také vévodou opavským a krnovským, abych zmínila jen některé z vašich titulů. Kdy jste byl naposledy v Česku?

Asi před dvěma lety, když jsem navštívil rodinnou hrobku ve Vranově. Pozval mě tamní starosta, protože se rozhodli pojmenovat náměstí před kostelem po našem rodě.

* S jakými pocit jste tam jel?

Po zhruba 700 let byly vazby naší rodiny na Moravu a Čechy velmi úzké. Otec na Moravě vyrostl a teprve po anšlusu Rakouska aMnichovské dohodě přesunul sídlo našeho rodu do Lichtenštejnska. Hrozilo totiž nebezpečí, že by nacisté mohli toto knížectví obsadit. Já jsem vyrostl v Lichtenštejnsku a na Moravu a Čechy nemám žádné emocionální vazby. Z dnešního pohledu nevím, jestli někdy zase budou navázány úzké vazby mé rodiny na Moravu a Čechy. My jsme ochotni přispět k ekonomickému a kulturnímu rozvoji České republiky.

* Sledujete dění v Česku?

Jen okrajově. Mám tolik jiných věcí na práci!

* Máte v Česku přátele?

Ano. Mám v České republice přátele a příbuzné. Moje žena pochází z českého rodu Kinských a oba se už od mládí přátelíme se současným českým ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem.

* Kde se setkáváte?

Při různých rodinných setkáních, ať už na svatbách nebo na pohřbech.

* Jak vnímáte skutečnost, že váš přítel Karel Schwarzenberg je ministrem zahraničí státu, který s Lichtenštejnskem od roku 1939 neudržuje žádné diplomatické vztahy? Podle českého ministerstva zahraničí je tomu tak proto, že vaše země podmiňuje uznání České republiky jednáním omateriálních požadavcích knížectví. To ale odporuje mezinárodnímu právu. Změní Vaduz svůj postoj vůči Praze?

Karel Schwarzenberg musí samozřejmě přes naše úzké přátelské vztahy zastávat neutrální postoj. Oba musíme hájit státní zájmy a nadřazovat je soukromým zájmům. Musím však říci, že české ministerstvo zahraničí tu záležitost prezentuje jednostranně. Po rozpadu Rakouska-Uherska Lichtenštejnsko uznalo Československo jako suverénní stát a stejně tak Československo uznalo Lichtenštejnsko jako suverénní stát. Za druhé světové války jsme v rámci možností podporovali československou exilovou vládu v Londýně. Po válce ale československé úřady řekly: Lichtenštejnsko pro nás neexistuje a lichtenštejnští občané jsou Němci, kteří budou vyvlastněni a vyhnáni. Pokud má dojít k oboustrannému uznání, pak musí být Lichtenštejnsko uznáno jako nezávislý stát, který existuje od začátku 19. století v souladu smezinárodním právem.

* Vláda v Praze je však toho názoru, že majetek Lichtenštejnů byl vyvlastněn na základě Benešových dekretů. A to proto, že se váš otec v roce 1930 přihlásil k německé národnosti.

Toto tvrzení, které bylo šířeno po roce 1945, je naprostá lež. Československá vláda se v roce 1930 mé rodiny zeptala, zda je české, slovenské nebo německé národnosti. Coby cizinci jsme řekli: Ne, my jsme Lichtenštejnové, a tedy ani české, ani slovenské a ani německé národnosti. Má rodina tehdy vycestovala do zahraničí, aby se nemusela účastnit sčítání lidu. Od pádu Svaté říše římské jsme suverénním státem a máme lichtenštejnskou národnost.

* Jako katalyzátor napjatých vztahů mezi Prahou a Vaduzem se projevil spor o obraz Velká vápenka Pietera van Laerse. V roce 1991 ho Brno zapůjčilo na výstavu do Kolína nad Rýnem. Vy jste tehdy prohlásil, že malba patří vaší rodině, a nesmí být proto vrácena do Česka. Ovšem ani evropské, ani německé soudy vám nedaly za pravdu. Obraz je zpět v České republice...

Ani německé, ani české úřady nezpochybnily skutečnost, že se v podstatě jedná o majetek naší rodiny, který je však v současnosti pod správou českého národa. Německé soudy na doporučení spolkového kancléře rozhodly o navrácení obrazu zpět do České republiky. Mezitím byl na evropské úrovni přijat zákon, podle něhož mají objekty zapůjčené na výstavy diplomatický status a musejí být potom navráceny. I když se jedná o kořist zlodějů. Musíme se prostě smířit se současnou situací. Je nám jasné, že coby malý stát máme malé možnosti. Pro Německo bylo důležitější nezhoršit své vztahy s Českem než s malým Lichtenštejnskem.

* Vaše rodina kdysi v Čechách a na Moravě vlastnila 160 tisíc hektarů půdy a desítky panství. Co byste s tímto majetkem udělali, kdybyste jej jednoho dne získali zpět?

Nejdřív bychom nejspíš museli na dlouhá léta investovat hodně peněz do renovace historických budov a investovat do zemědělských a lesnických podniků. Byl by to na mnoho let ztrátový obchod. Ale prospělo by to českému hospodářství. Po 700 let měla naše rodina své centrum právě na Moravě. A kdyby tak jednoho dne přišla nabídka, rádi se na Moravě budeme angažovat. Dostáli bychom tak své historické zodpovědnosti.

* Byly by potom například Valtice nebo Lednice nadále přístupné českým občanům?

Samozřejmě. Rezervovali bychom si pro sebe jedno patro, abychom měli kde přespávat. Navíc bychom v těchto prostorách vystavovali část naší umělecké sbírky. Stejně jako jsem se rozhodl zpřístupnit veřejnosti vídeňský Gartenpalais a Stadtpalais s částmi naší sbírky. Sídlit budeme ale nadále ve Vaduzu. Zdejší obyvatelstvo by pro naše případné stěhování nemělo pochopení.

* Jak žije šlechta v 21. století? Máte čtyři potomky, tři z nich si vzali také šlechtice. Znamená to, že imladí příslušníci šlechty se stýkají hlavně mezi sebou?

Tady ve Vaduzu jsme vyrůstali úplně normálně a normálně zde taky chodili do školy. I když moji sourozenci a já jsme byli jedinými šlechtici ve třídě. A můj druhý syn si vzal velmi sympatickou ženu, která není šlechtičnou. Vyrostla v New Yorku, její rodina však pochází z Panamy, má tedy africké a indiánské předky. Je to podle mě okouzlující mladá dáma a proti tomuto vztahu jsme nic nenamítali. Velmi nám přirostla k srdci.

* Bylo by něco takového možné i v době, kdy jste byl sám mladý?

Ano. Co se týká sňatků, nepanovaly v naší rodině nikdy žádné předpisy.

* Ale tři z vašich čtyř potomků mají za partnery šlechtice. Někde se přece jen seznámit museli.

Při oslavách nebo jiných příležitostech, ale mladí lidé dnes často nevědí, že ten druhý pochází ze šlechtického rodu, protože se jeden druhému často představují jen křestním jménem. Někdy také příjmením, ale pokud to není velmi známé jméno, pak to těm mladým stejně nic neřekne.

* Narodil jste se v roce 1945, jste tedy představitelem generace, která je v západní Evropě známá jako generace osmašedesátníků. Dělali revoluci, rebelovali. Byl to i Váš případ?

V západní Evropě byli osmašedesátníci na rozdíl od východní Evropy silně ovlivněni anarchosocialismem. Já jsem tehdy studoval na univerzitě ve švýcarském St. Gallenu ekonomii a tam jsme víc přemýšleli o vydělávání peněz než o boji za utopie, o nichž jsme věděli, že jsou nerealizovatelné. Já jsem se raději soustředil na nutné reformy ve správě rodinného majetku, v politice a v rodině. Například se mi podařilo reformovat rodinný řád z roku 1604, o což se neúspěšně pokoušela už knížata přede mnou.

* Co děláte ve volném čase?

Zajímám se o fyziku a jiné přírodní vědy a hodně čtu. Také dost sportuji. Tady jsou k tomu skvělé podmínky. Nedaleko odtud lze lyžovat, v zimě se tedy s manželkou věnujeme lyžování. Někdy jedeme k moři.

* Když tak sjíždíte sjezdovku, doprovází Vás jen vaše žena, nebo i bodyguardi?

(směje se) Zaplaťpánbůh se můžeme pohybovat naprosto svobodně. To je luxus, kterého se nechci vzdávat!

* A když sjedete sjezdovku až k vleku, postavíte se normálně do fronty, nebo vás pouštějí dopředu?

Ne, ne! Naprosto normálně se postavím do fronty, jako všichni ostatní.

O autorovi| ŠÁRKA DAŇKOVÁ redaktorka LN sarka.dankova@lidovky.cz

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....

Češi řeší, čím topit. Proč bychom se neměli zbavovat plynového kotle?

Premium Plynu pro domácnosti by mělo být dosti při přerušení dodávek z Ruska. Nedostatkový plyn sice zdražuje, ale rychlý...

I vysokoškolák může být blbý, říká obávaný lovec z Novy Doktor Vševěd

Premium Na úspěchu televizní soutěže Na lovu má Jiří Martínek velký podíl. Diváci žasnou nad jeho znalostmi. On žasne taky –...

Kolik utratí průměrná česká rodina a jak tyto náklady snížit?
Kolik utratí průměrná česká rodina a jak tyto náklady snížit?

Podle diskuzí na eMimino.cz průměrná čtyřčlenná rodina utratila v roce 2021 za jídlo a drogerii průměrně 10-17 000 Kč. Tedy až 204 000 Kč ročně....

Mohlo by vás zajímat