První, co po nástupu do úřadu v roce 1992 udělal, bylo jmenování moskevské „vlády ekonomických reforem“. Brzy se ukázalo, že si je představuje po svém. Moskva se za jeho vlády stala státem ve státě. Svým šestým smyslem sice Lužkov vždy cítil, co si může dovolit a co už ne, měl vynikající vztahy s prezidentem Borisem Jelcinem i Vladimirem Putinem, ve městě si ale víceméně dělal, co chtěl.
Na oplátku zajišťoval v prezidentských volbách, aby Moskvané hlasovali tak, jak Kreml potřeboval. A mezi obyvateli měl Lužkov popularitu. Vysloužil si ji populismem, vlastenectvím hraničícím s nacionalismem a extravagantními návrhy, které se zamlouvaly především méně vzdělaným a chudším. Chtěl třeba, aby Ukrajina vrátila Rusku poloostrov Krym, který v 50. letech ruští komunisté darovali Kyjevu. Nebo aby se obrátil tok velkých sibiřských řek. Důvod? Suchá střední Asie by pak vodu od Ruska kupovala a příjmy za ni by převýšily zisky za ropu a plyn.
Lužkov se také proslavil častým „rozháněním mraků - kdykoliv byl v metropoli nějaký svátek, starosta povolal letectvo, které rozprašováním chemikálií před městem zajišťovalo, že v Moskvě nepršelo.
Pokračování na straně 6
Vládce Moskvy skončil, změnil ji na stát...
Dokončení ze strany 1
Ačkoliv Lužkov před týdnem oslavil čtyřiasedmdesát let, do důchodu se nechystá. Přitom díky majetku, který nashromáždila za posledních dvacet let jeho manželka Jelena Baturinová, nejbohatší Ruska vůbec, může žít v klidu a dostatku kdekoliv na světě.
Lužkov je nicméně stižen „ambicemi malých velkých mužů“ -chce řídit, rozkazovat a trestat. A za těch osmnáct let se naučil milovat moc. A proto se už včera nechal slyšet, že „rozhodně nekončí“. Jeho hlavním cílem se teď stává prosazování návratu přímých voleb starosty metropole.
Přímé volby starostů metropole zrušil premiér Vladimir Putin, ještě jako prezident. Dokud měl Lužkov jistotu, že ho hlava státu bude znovu jmenovat, zrušení přímých voleb mu nevadilo.
Lužkov je osobnost rozporuplná - nenáviděná i zbožňovaná. Jeho popularita mezi Moskvany drasticky klesla vinou médií, která proti němu vedla na pokyn Kremlu už tři týdny likvidační kampaň. Jedno mu ale nemůže upřít nikdo: byl to zřejmě poslední skutečně nezávislý a svéhlavý ruský regionální politik, který přežil do 21. století.
