S odvoláním na rodinu to v sobotu uvedl Český rozhlas.
Tančící dům na pražském Rašínově nábřeží, jehož předlohou byla slavná taneční dvojice Ginger Rogersová a Fred Astaire, navrhl Milunić spolu s kanadsko-americkým architektem Frankem Gehrym.
Údajně je po Karlově mostě a Hradčanech třetím nejfotografovanějším objektem metropole. Administrativní budova, pro svou „roztančenou“ siluetu získala řadu ocenění, mimo jiné „The Best Design Of 1996“ od amerického časopisu Time.
Vznik budovy provázely protesty či znechucené ušklíbání, a autoři dokonce museli osobně čelit davu lidí, aby obhájili její existenci. Nakonec se stala neotřesitelnou ikonou české moderní architektury, a dokonce symbolem doby plné naděje a tvůrčí nespoutanosti.
S přičiněním prezidenta Václava Havla nakreslil Milunić několik skic a vytvořil model domu, který měl být parafrází na sametovou revoluci – dlouho očekávaným nádechem svobodné společnosti.
Odvážné až bizarní návrhy však vyvolaly v konzervativní společnosti napětí.
„Investor se proto rozhodl povolat architekta, který je na nebi výš než já, aby svou autoritou pomohl zlomit odpor,“ popsal tehdy Milunić. Volba padla na slovutného Francouze Jeana Nouvela. Jenže tomu se parcela zdála příliš malá. Je přece architektem velkých komplexů. Proto odmítl.
Naštěstí byl zrovna v Ženevě americký architekt Gehry. Češi za ním s Milunićovým projektem zajeli a on spolupráci přijal. Gehry přitom patří mezi nejuznávanější architekty světa. Znám je především organickými stavbami, jako je třeba Guggenheimovo muzeum ve španělském Bilbau či Walt Disney Concert Hall v Los Angeles.
Byl rok 1992 a práce na projektu se rozjela. Mnoho věcí se zkoušelo. Rozevláté prosklené šaty tanečnice Ginger byly na tehdejší dobu technologicky a tvarově příliš náročné. Proto se Gehryho spolupracovník obrátil na francouzskou leteckou společnost, jež uměla převést prostorový model do digitálního světa.
„Tak se stalo, že Tančící dům byl vůbec první budovou na planetě zadanou stavební firmě v 3D počítačovém programu, a ne formou dvourozměrných výkresů,“ tvrdil tehdy Milunić.
Projekt byl hotový v roce 1994 a za velké pozornosti se začalo stavět. Belgický stavbyvedoucí pak nakonec rozhodl, že fasáda domu bude tvořena 99 atypickými panely, které posléze vyrobila fabrika v Malešicích. Pak přišel rok 1996, potemnělé nebe ozářil ohňostroj a Tančící dům se 1. října 1996 slavnostně otevřel.
Záhy získal nejvyšší ocenění v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. A stal se ikonou.
Milunić se ale neomezoval jen na Prahu či Českou republiku. Podle jeho projektu například vznikla atypická vila v jihočeské Plané nad Lužnicí. „Návrh vznikl krádeží. Vykradl jsem Franka Lloyda Wrighta, svého kamaráda Franka Gehryho a Bruce Goffa,“ přiznal se jednou Milunič k inspiraci největšími světovými architekty. V zahraničí se podílel například na vzniku takzvané české čtvrti v čínské Šanghaji.
Milunić byl také častým kritikem korupce, klientelismu a dalších nešvarů, a to nejen v architektuře. Známý byl také svým odmítavým postojem k výstavbě výškových domů v Praze. „Nové výškové budovy na Pankráci jsou v rozporu s tím, jak je hlavní město komponované,“ řekl v jednom z rozhovorů.
V roce 1998 byl Milunić jednou z 11 osobností, které při příležitosti oslav osmdesátého výročí vzniku republiky ocenil pražský magistrát. Stříbrné medaile získaly osobnosti, které se zasloužily o mezinárodní věhlas Prahy.
