Trvalo to sice dlouhých dvaatřicet let, čas ovšem v tomto případě Třešňákovým písničkám nijak neuškodil, ba spíše naopak, a jejich syrovost a autentičnost nyní vystupuje ještě více. A je to dobře. Zeměměřič je totiž albem, které sice neinspirovalo další pokračovatele, natolik byl Třešňák osobitý skladatel i interpret, o to více však ční jako mnohostranná výpověď o tom, jaké to tehdy všechno bylo.
Po Krylově emigraci v roce 1969 a zvláště pak za postupující normalizace tehdejší písničkářskou scénu reprezentovali především Jaroslav Hutka, Vladimír Merta a Vlastimil Třešňák – ne že by byli jediní, přinejmenším však byli nejznámější a také, s undergroundem, nejpronásledovanější. Však také po čase zbyl v socialistickém Československu pouze Merta, Hutka i Třešňák raději volili odchod. Podíváme-li se na tyto tři mušketýry, okamžitě je jasné, v čem se Třešňák vymykal. Tam, kde Hutka spíše inklinoval k řešení velkých témat, a Merta se naopak někdy nebezpečně blížil pasti přílišného poetizování, byl Třešňák plebejcem v tom nejlepším slova smyslu. A nebylo to jistě pouze jeho „proletářským“ původem, pražským Karlínem, který se mu zažral hluboko pod kůži, stejně jako starý dělník z písničky Vůně salámu, solviny a melty nasákl zmiňovanými atributy dělnické třídy.
Již se o tom psalo, proč to však nepřipomenout: Třešňák nalézal krásu ve špinavosti ulic, v zaplivaných putykách a každodenní ubíjející realitě, stejně jako ji dokázal vyhmátnout jeho přítel Bohumil Hrabal, také on procházel řadou „podřadných“ profesí, také on se nikdy nevyvyšoval nad prosté, zedřené lidi, hrdiny svých příběhů a písní. A také u něj najdeme poezii, ovšem cudně skrytou.
„Snad není všechno prohnilé v tom hnoji tady“ „Do nahrávání jsem chuť měl, ale překážely důležitější věci,“ vzpomínal Třešňák pro knižní rozhovor, který s ním vedl Ondřej Bezr, na okolnosti vzniku Zeměměřiče. „Za to, že je deska Zeměměřič na světě, můžou Jiří Pallas a Robin Hájek.“ Pallas, organizátor písničkářských koncertů, po podpisu Charty přesídlil do Švédska, kde vydával na deskách nejen naše písničkáře, ale také muzikanty z okruhu undergroundu – často šlo přitom o nahrávky, které pořizoval Robin Hájek, který tehdy nejen že vlastnil kvalitní magnetofon, ale byl zároveň ochoten posloužit jako výtečný nahrávací technik. Tak výtečný, že jeho práci není ani z dnešního zhýčkaného pohledu co vytknout a při poslechu těch třiceti nahrávek téměř automaticky naskočí „pokojové“ nahrávky Johnnyho Cashe, jak je pořídil u sebe doma Rick Rubin.
Třešňák totiž dokáže několika verši a zemitým doprovodem na akustickou kytaru okamžitě vyvolat náladu, vtáhnout posluchače nejen do písničky jako takové, ale dát mu také pocit, že písničkář sedí hned vedle něj. Pocit intimity a sounáležitosti. Za úvahu by jistě stálo, jak moc jsou Třešňákovy staré písničky aktuální, nakolik mohou oslovit i dnes. Jinými slovy, zdali se nejedná pouze o písničky z „babiččiny krabičky“, nad nimiž pamětníci zavzpomínají, současníci se pak nad tou starobou spíše ošklíbnou. Inu, jako odpověď možná postačí verš „Snad není všechno prohnilé v tom hnoji tady“ z písně Stárnoucí tragéd anebo mrazivý Tovaryš pátera Koniáše: „znič psací stroje / trhej a pal / po stránce stránku / všechny na jednu masu / ať je ohebná / ať je jemná!“
Vlastimil Třešňák totiž, ač zpívá, že je „marod na duši“, stál vždy oběma nohama na zemi. O jejímž měření i míře je celé album Zeměměřič.
