Tomáš Cikrt (40), mluvčí brandýské nemocnice, moderátor Z1
Od šesti do čtrnácti let jsem byl v Jedličkově ústavu. Z dnešního pohledu to asi nebylo nutné, dnes se to – pokud má dítě rodinu a postižení je lehčího rázu – nedělá. Jenže zpětně se všechno posuzuje snadno... Prostě se to tak seběhlo, rodičům jsem nikdy nic nevyčítal. Tatínek je lékař, z jeho strany rodiny byli všichni lékaři a asi došli k názoru, že to pro mě v ústavu bude lepší, že tam budu mít komplexní péči a uchrání mě to krutého světa dětí. Neříkám, že mi v Jedličkárně nebylo smutno, ale vzpomínám na ni dobře, poznal jsem tam báječné lidi, kteří se i dost dobře uplatnili v životě: Jirka Tráva dělal mluvčího vlády, Jarda Eček je na kandidátce TOP 09, další spolužačka maluje a vystudovala filozofii... Nejsem žádná výjimka. Byli tam ale i skvělí vychovatelé, často proto, že z politických důvodů nemohli pracovat jinde. Vnímal jsem, že jsem jiný, občas se mi děti zvenku smály, ale jinak jsem se cítil vlastně zdravý.
Když je jedno dítě v ústavu a druhé zůstane doma jako moje sestra, je to pro něj často horší než pro toho „odloženého“. Když si ale rodiče nechají postižené dítě doma, tak mu zase věnují veškerou péči a to druhé si může připadat odstrčené. Je to těžké tak jako tak.
Jedenáct let na Slovensku. Ve čtrnácti jsem odešel do Bratislavy na gymnázium pro „tělesně chybné“, jak tomu říkali. Pak jsem chtěl studovat žurnalistiku, ale tatínek mi to vymluvil, že mám vystudovat něco jiného – novinářem pak můžu být tak jako tak. Měl pravdu. Chtěl jsem být lékař jako on, ale vzali mě na farmacii v Bratislavě.
Jak jsem se stal novinářem. Během studia jsem pracoval v rozhlase po drátě, který vysílal pro několik tisíc studentů na kolejích. To bylo hvězdné období, moderátoři byli oblíbení a zažil jsem tam i revoluci v 89. Kdyby se nezměnil režim, byl bych na Slovensku zůstal. Pak se ale objevily nové možnosti v Praze. Do Zdravotnických novin jsem přišel v 95. roce a pracoval jsem tam skoro deset let.
Vždycky jsem inklinoval k malým dámám. Na vysoké škole jsem si rozuměl i s několika většími dámami, ale nikdy to nedošlo nikam dál. Mně prostě připadají malé ženy přitažlivé. Můžu jim koukat z očí do očí, když stojíme, cítím se s nimi jako muž. Je v tom ale i kus racionálna: jak stárneme, máme různé zdravotní komplikace spojené s tím naším postižením, a proto se víc pochopíme a pomůžeme si. Dopisový vztah. S mojí ženou jsme se seznámili, když jsem zakládal sdružení Paleček – společnost lidí malého vzrůstu. Korespondoval jsem s potenciálními členy a Martina byla prostě jiná. Byla to inteligentní holka – dneska vlastně dáma. Dlouho jsme si psali a pak jsem nakopl svoji škodovku sto pětku a vydal se za ní do Frýdku-Místku. Po roce jsme se vzali a Martina se za mnou přestěhovala do Prahy. Vlastní dítě jsme riskovat nechtěli. Ta pravděpodobnost, že by bylo také malé, je příliš vysoká. Ne že bychom svým postižením nějak trpěli, ale přece jen: u malých lidí jsou problémy s páteří, s nohama... Říkali jsme si: máme dalšímu človíčkovi způsobit komplikace, které máme my? Ale nemám nic proti lidem, kteří to řeší jinak a to riziko podstoupí. My jsme si řekli, že v kojeňácích je spousta dětí, které jsou báječné a jen mají nějaké stigma, například jsou postižené. A tak jsme si před osmi lety vybrali Honzíka, který má postižení horních končetin, a je to úžasný kluk. Skvěle mezi nás zapadl, je živý, má rád humor.
Když jsem začal být známý, ani jsem nepoznal ten rozdíl: na nás totiž lidé koukali vždycky. Pořád je tu část národa, která necestuje a neví, jak je to jinde. Lidé pořád špatně snášejí jinakost. Když na mě ale někdo opravdu hloupě čumí, tak si na něm něco vyberu a čumím na něj taky. Kdybych řekl, že mě to nikdy nevyvede z míry, lhal bych. Ale mám tu nejlepší možnou obranu: mám kolem sebe lidi, které mám rád, a práci, která mě baví. A když to takhle řeknu, tak to platí pro trpaslíka i pro supermana.
Co čekat od systému, který pracuje s invalidními důchody? Upozornila na to paní Šiklová – invalidní rovná se nemající hodnotu. Postižení se bojí o ten svůj důchod, a tak raději nepracují, navzájem si závidí nos mezi očima. Bohužel ani mezi mladými nevidím ty, kteří by společnosti ukázali, co dokážou. Snad jedině ve sportu... Já bych možnost pobírání dávek výrazně ztížil, a naopak bych dal příspěvek těm, kteří se rozhodnou jít do práce. Skoro každý může něco dělat.
Těch dva a půl roku na ministerstvu bylo asi nejzajímavějších, ale také nejnáročnějších v mém životě. Nejvíc mi překážela jistá maloduchost české politiky. Dřív jsem pošilhával po politické kariéře, ale myslím, že mezitím do politiky nalezlo příliš mnoho lidí, se kterými není rozumná řeč. A když se tito nerozumní lidé spolu dohodnou, tak převálcují cokoli dobrého.
Objevil jsem kouzlo poklidného života čtyřicátníka. Krizi středního věku necítím. Spíš bych řekl, že se dostávám do pohody středního věku. Mám prima rodinu, bezvadného syna, odešel jsem z ministerstva, mám práci, která mě baví a tolik mě nevytěžuje.
Vést rozhovory na Z1 mě moc baví. Vyhovuje mi ten styl. Můžu se svým hostem pošpičkovat, ale celkově je to přátelské. Zlý jako Kraus bych být nechtěl, ani – jak bych to řekl – předimenzovaný jako Václav Moravec. Jsou to profíci, ale je to poloha, která už tu je. Pro mě je moderování návrat do normálu – můžu mluvit i s lidmi, kteří jsou na opačné straně politického spektra, a přesto se na mnoha věcech shodneme. Na ministerstvu musíte hájit jeden pohled na svět, nemůžete uhnout, protože protivníci se toho hned chytnou. Teď si můžu dovolit luxus být nad věcí.
Politici, kteří nemají vtip a nadhled, jsou nebezpeční. Trpí představou, že je někdo pronásleduje. Vezměte si pana Paroubka. Přijde do televize a dívá se na vás zle. Když se usměje, tak je to takový škleb nad ostatními, jimiž pohrdá. Ten člověk je v neustálém napětí a takoví lidé nemohou dělat dobrá rozhodnutí.
Nejlepší radu do života mi dala babička: vždycky se dívej lidem do očí, ne do země. Věř si a buď k lidem přátelský, usmívej se na ně. A to dnes říkám Honzíkovi.
Mám své hříchy. Strašně rád jím, jsem poživačný a občas kleju v autě. Jinak ale naštěstí nechodím po světě s ničím, co by mě tížilo.
