Na mnoha místech východního pobřeží USA se lidé snaží vrátit vodní toky do stavu, jaký tu vládl před příchodem bílého muže. Nivelizované řeky, říčky a potoky proměněné na kanály, jež dnes odvádějí vodu co nejrychleji pryč z krajiny, by se měly nákladem miliard dolarů proměnit na meandrující toky se štěrkovitým dnem a vysokými břehy.
Američtí ekologové Robert Walter a Dorothy Merritsová z Franklin and Marshall College zkoumali problém eroze v oblasti Nové Anglie a při tom odhalili, že představy o původních říčkách a potocích jsou zcela chybné. Nové projekty se snaží obnovit stav, do jakého přivedli řeky a potoky přibližně před třemi staletími první bílí osadníci.
Vzácné záznamy z počátků osídlení východního pobřeží Severní Ameriky popisují tamější krajinu jako bažinaté louky. Tak tomu bylo celých 10 tisíc let, jež uplynuly od konce doby ledové.
Dramatická změna nastala až s příchodem Evropanů. Osadníci káceli lesy na svazích a měnili je v pole. V bažinatých údolích stavěli hráze a zadrženou vodou poháněli mlýny.
Z historických záznamů vyplývá, že v polovině 19. století stálo po východním pobřeží USA asi 65 000 mlýnů. Hráze přetínaly napříč celá údolí a vytvářely kaskády, jejichž stupně od sebe často nedělily více než čtyři kilometry.
Odlesněné svahy mezitím podléhaly erozi. Deště z nich smývaly půdu a ta se usazovala za hrázemi u mlýnů. Na některých místech dosahují tyto nánosy mocnosti i pět metrů a zcela pohřbily původní mokřad.
V 19. století nahradilo vodní pohon uhlí a později i ropa. Vodní mlýny rychle zanikaly. Hráze se zbortily a uvolněný vodní příval si prorazil v letitých nánosech hluboká meandrovitá koryta. Tak vznikla krajina, kterou se dnes snaží ochránci přírody s vysokými náklady obnovit.
Pokud by měla být krajina východního pobřeží USA skutečně uvedena do stavu před příchodem bělochů, musela by se proměnit na bažiny protkané hustě rozvětvenou sítí potoků, jezírek a tůní. Walter je přesvědčen, že stejným způsobem změnila výstavba mlýnů krajinu i v Evropě. Poukazuje na historické dokumenty, podle kterých stálo v 18. století jen ve Francii 80 000 mlýnů.
Výzkum Roberta Waltera a Dorothy Merritsové vysvětlil jednu velkou záhadu. Řeky a potoky na východě USA se po každém větším dešti mění na čokoládově hnědou břečku, která s sebou nese jemné částečky půdy.
Vědci se domnívali, že jde o půdu smytou z okolních farem. Zaváděli tvrdá opatření, která měla erozi snížit, ale stav se nelepšil. Nyní je jasné, že se při deštích do vody dostávají hlavně částečky usazené za posledních pár staletí za hrázemi mlýnů.
***
Zborcením hrází mlýnů vznikla krajina, kterou se teď lidé vysokými náklady snaží obnovit
