STAROMĚSTSKÉ NÁM.
PRAHA Pusťte mě dopředu... Česká vlajka na ramenou, v ruce fotoaparát, tvář plná očekávání. „Finále s Rusákama jsem si užil u nás v hospodě, ale tady jsem nemohl chybět.“
Jan Koláček dorazil z Horušan u Plzně, v práci si vzal dovolenou, teď se prodírá davem k pódiu. „Kvůli fotkám musím co nejblíž,“ vysvětluje ochraptělým hlasem. Marně. Čtyři desítky metrů od scény, na níž se nedlouho poté objevili miláčkové národa, své úsilí vzdal. Blíž už to nešlo.
Dokonalá euforie. Když se hokejisté objevili na pódiu, propuklo šílenství. „Mistři, mistři! Kdo neskáče, není Čech! Hoši, děkujem!“ Tisíce hlasivek, byť znavených po nedělním přenosu, znovu a znovu provolávaly slávu svým hrdinům.
Opět se potvrdilo, že sportovní úspěch dokáže stmelit národ.
Zaplněné Staroměstské náměstí dávalo najevo svůj vděk i při představování šampionů. Chyběli pouze brankář Tomáš Vokoun a obránce Michal Rozsíval, kteří zamířili rovnou z Německa za rodinami do Spojených států, místo nich ukázali hráči davu jejich velké fotografie. Děkovný řev však byl ještě hlasitější. „Ať žije Vokoun! Ať žije Rozsíval!“ Ale také: „Voky na Hrad!“ Jako posledního si moderátor nechal Jaromíra Jágra. Mohutný kotel, v nějž se náměstí změnilo, mocně zabublal: „Jááárda Jááágr!“ Těžko posoudit, kdo se dočkal největších ovací.
Loučící se kouč Vladimír Růžička nezapomněl na fanoušky. „Děkujeme vám za podporu. Český hokej je zase na prvním místě na světě!“ pravil s uspokojením.
Z Malmö do Prahy. Kvůli hokeji „Je obrovská škoda, že Vláďa Růžička odchází,“ připomněl Tomáš Rolinek, kapitán šampionů.
„Rů-ža, Rů-ža, Rů-ža!“ děkovali trenérovi fanoušci. Děkovala i paní Inka Komárová z Malmö, kam s manželem, někdejším hráčem Motorletu, emigrovali v srpnu 1968.
„Do Prahy jsme přijeli kvůli mistrovství, manžel chtěl sledovat šampionát s hokejovými kamarády. Avíte co? Když naši prohráli s Norskem, oni se mu smáli - říkal totiž, že to nic neznamená, že tenhle tým se zvedne a může vyhrát titul!“ usmívala se štíhlá dáma, jež pak zpívala hymnu se stejným nadšením, jako všichni okolo.
„Ale už po výhře nad Švédy se kluci smát přestali,“ pokýval hlavou dvaasedmdesátiletý chlapík, který si i dnes v Malmö zahraje hokej po boku Patrika Sundströma a dalších legend.
Z pódia zazněl při oslavách i bojový pokřik, jehož vysvětlení v odborné literatuře nenajdete: „Cigi caga, cigi caga, hej, hej, hej!“
„Je to prima, ale musíme si uvědomit, že pokud nebudeme mít tady to, nikdy nemůžeme vyhrát!“ pravil Jágr a hodil do davu červené plyšové srdce.
„Tohle jsme si chtěli vychutnat tady a splnilo se nám to,“ vydechla „Švédka“ Inka Komárová.
