Ve finále Chaplinova filmu Monsieur Verdoux (1947) pronese hlavní postava – sériový vrah – před soudem vášnivou řeč. Mluví o válečnících, kteří ničí miliony a nic se jim nestane, zatímco on má na svědomí jen pár paniček a půjde pod gilotinu. Jak nespravedlivé.
Je to standardizovaný argument, využitelný v mnoha situacích. Jaká je spravedlnost v tom, když zavřou kapesního zloděje, když si všelijací tuneláři chodí po svobodě? Nebo aktuálně: proč zasahovat proti Kaddáfímu, když existují jiní diktátorští vrahouni?
Zní takové promluvy pěkně, srozumitelně a hluboce. Mluvčí v nich vyjadřují touhu po dosažení ideální spravedlnosti, postihují pokřivenost světa – přinejmenším si to myslí. Spíš jsou ale taková slova okázalé a prázdné volání po smysl postrádající symetrii. Skutečně by měli být potrestáni všichni zloději a vrazi, anebo žádní, nic mezi tím? Mělo by to pravidlo platit třeba i v medicíně (buď budeme léčit všechny, nebo nikoho)? Má člověk, který vidí na ulici útočícího násilníka, jít dál s tím, že všechny stejně nezastaví, takže by nebylo správné jednat „nevyváženě“? Proto, aby se někdo stavěl třeba proti útoku na Libyi, existuje hodně důvodů, některé z nich jsou dost vážné. Proč ale vždycky zní nejhlasitěji ty hloupé a narcistní?
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
