Už zase mě zve, a já nepřijedu, protože. Pojede tam moje dcera Cilka s Bedřichem, na něž ta chuť být tam přechází. Kdyby to nebylo hloupé (a kdybych to tu neprozradil), požádal bych Cilku, aby o tom místo mne napsala; tak, aby se to nepoznalo. Když nic nedělám a přemýšlím o tom, co mám dělat, lehnu si na gauč. Jak si lehnu, hned mě přepadne nějaká píseň. Je to tak automatické, že někdy napínám vůli, abych nezpíval. „Buď zticha,“ řeknu. A za pár minut zas. Je to tedy metabolický projev, jako je třeba mžikání víčky. Ale všiml jsem si, že ty pěsničky ladí k tomu, nač myslím nebo jak mi je.
Jak mi je: není mi špatně, když všecko, co patří k mému věku a k mé situaci, beru za normální. Jenom roste moje skepse ke všemu, i k těm pěsničkám. Odhaluju jejich povahu a hledím na ně kriticky, až posměšně. Především je to všecko o lidském páření. I ta Cilčina dívčí pěsnička „Jabléčka už dozrávajú“. Odívají se poezií, jako oděvem zastíráme svou nahotu. Napadá mi teď jediná písnička, která je o životě: o čistě existencionálním smutku. „Už sa jaseň blíží pomalučky…“ Má jen jednu sloku, proto jsem si na ni už dávno vymyslel variaci.
Také se mi teď často, kupodivu, objevuje za všemi těmi zpěvy chudoba těch lidí a jejich života: jeho monotonie. A zřejmé předurčení mladého člověka k osudu rodičů: pracně se plazit a vyplazit si třeba vodovod do chalupy. Nebo vzhlížet od chléva k nějakému úřednickému zaměstnání, také ubohému, a navíc ještě bez těch pěsniček, leda v kroužku.
Některé pěsničky si nikdo nevybere do pořadu ani ve Strážnici: „Přistup, ženichu, přistup blíž, budeme snášet spolu ten kříž…“ – „Co jsem zoral včeraj, dněska mi to všecko voda zněla…“ – „Ona ke mně přišla, rozdrané rukávce, ešče byla pyšná…“ – „Stodolenka prázdná, slunko do ní svítí…“ – „Hřebec doma na zdechnutí a z hospody néni chuti…“ – „Pohanky nám chybily, jačmeně nezrodily, nemáme zemňáků, přibude nám toho roku žebráků…“
Takovýto tehdy život dal se ale ozdobit, zkrášlit: a opěvovat. Čím se zdobí, zkrášluje a opěvuje ten dnešní?
Pan učitel Ječmínek nám ke zpěvu pravíval, že je zdravý pro plíce i srdce. To můžu potvrdit. A také pro hlas! Staří lidé si stěžují, že ztrácejí hlas: protože nezpívají! Do Strážnice se ale víc než zpívat chodí poslouchat. Hledím do programu: není tam snad už nikdo, koho znám. Jenom Karel Pavlištík si nedá pokoj s verbuňkem: bude v porotě sedět s čaganem. A jeho dcera Markéta má program s dětmi. A paní Maděričová s ženskými sbory. Na co bych šel? Na Rusavu. A na Prácheňský kraj, to je vzácnější. Ale nejlíp bych se tam jen tak potuloval od muziky k muzice. A kdyby tam náhodou vypukla zpěvácká soutěž, nevyhnul bych se jí. Jenže není tam ani Jan Rokyta: je na tom asi jako já. – Teď jsem mu zavolal: on tam bude.
Nebo že bych tam jel?