Minulý týden v těchto novinách čtyři historikové diskutovali o Ústavu pro studium totalitních režimů. To je téma už dlouho sporné. Totiž je jednoduché: je třeba shledat a popsat zločiny za komunismu, jmenovat jejich pachatele, a pak ať se jich ujme jiný úřad. Toto vadí některým mnohým lidem, tedy vymýšlejí proti tomu důvody. První úhyb je už v tom, že místo o komunismu má se mluvit o totalitních režimech vůbec: to je lest. Na fašismu není skoro co nalézt, vypátrat, to je opravdu téma jen pro dějepisce. Další úhyb je v tom, že se mluví o studiu. Nejprve je třeba nalézat a popisovat, dokud jsou tu svědkové a dokumenty. To jsme čekali, to potřebujeme my obyčejní.
Ale já chápu i ten úmysl, aby se na tehdejší děje hledělo jako na součást společenské soustavy, vždyť poznáním vzniku a souvislostí můžeme se poučit pro budoucnost. (A nezačíná se to už jevit?) Události a jejich postavy mají mít objektivní popis a hodnocení. Jako se v entomologii popisuje každý brouk a přírodní procesy, kde se jeví a působí. Debata těch čtyř historiků byla opatrná: nechtěli posílit naše podezření, že jde zase jen o to odvést řeč od zločinů komunismu. Dovolím si z jejich debaty udělat závěr dobrý: je normální a zavedené, že entomologové spisují své brouky, ale zároveň chtějí najít další, neznámé, proto se rádi pouštějí do terénu. V tom přejme jim zdar!
Když toto moje psaní vyjde, budeme už znát výsledky voleb: budou dobré; jak se to vezme. Vyhraje-li Paroubek, nikdo s ním nebude chtít jít do vlády. Což stejně není ta největší starost: o té psal v minulém Reflexu Bohumil Pečinka. Že vlády se pomalu zmocňují mafiáni, a to i přes poslance a ministry. Mám zvyk se nad takovými věcmi trápit, ale v poslední době si nacházím východisko: že mne z toho hlava už bolet nebude.
Volit šli jsme v pátek odpoledne: do školy na rohu Strossmayerova náměstí, do místnosti č. 18. Tam za stoly seděly skoro tytéž sudičky jako posledně a předposledně, s nimiž se paní Vaculíková vždycky dlouze baví. Koho budeme volit, nechtěly vědět. Paní Vaculíková volila svou Ódéesku, já tu Topku. Ona si udělala dva kroužky. Ale člověk stejně nevolí program, nýbrž lidi, které si tam přeje mít. Program, bez ohledu na lidi, kteří tam jsou, naopak volil jeden starší veselý muž, kterého potkávám na ulici, bývá oblečen jako instalatér. Teď byl ve vycházkovém a zeptal se mne: „Tak koho jste volil, pane profesore?“ -„Toho Švarcnberka, pane docente,“ odpověděl jsem, my se tak titulujeme. Poklonil se mi až k zemi, já jemu také a s hlavami takto u země podali jsme si ruce. „Koho vy jste volil?“ zeptal jsem se. „Já jsem, pane profesore, podle svého starého přesvědčení volil sociální demokracii, navzdory Paroubkovi.“ - „To je správné, pane docente,“ řekl jsem.
V předposledních Literárních novinách byl tento dialog: „Koho budeš volit?“ - „Komunisty.“ -„V které straně?“
