Záměrně vás matu ironickým titulkem, který naráží na jisté doporučující předvolební výkřiky o dinosaurech. Jenže já chci psát o muzikálu Davida Drábka Ještěři, který má královéhradecké Klicperovo divadlo na repertoáru rok, ale já ho viděl teprve při jeho nedávné minipřehlídce v pražském Švandově divadle.
Jsou-li hry Václava Havla Rubikovou kostkou či precizně seřízeným hodinovým stroječkem, dramatik David Drábek ostřeji a zdánlivě marnotratněji střídá nálady a polohy, jízlivé i lyrické, sype brilantní, vtipné dialogy a umí stvořit absurdní, tragikomické a politováníhodné postavy jako málokdo. Je mistrem narážek na normalizační i polistopadovou pakulturu a demaskovačem frází. Tématem tzv. Husákových dětí, které se scházejí léta po základce, aby pro umírajícího spolužáka (a jednoho z grázlů třídy) nacvičily jeho oblíbenou Zemanovu Cestu do pravěku, přes všechen škleb prosakuje smutek po navždy ztraceném, byť tupém čase mládí.
V Divadelních novinách 12/2009 Ivan Žáček věnoval v recenzi Drábkova muzikálu písním pouze tyto „odborné“ věty: „Co říci k hudbě? Není špatná, když zní, ale je ještě lépe, když nezní. Neruší.“ Co říci k Žáčkovi? Není špatný, když píše, ale je ještě lépe, když nepíše, zejména o žánru, o kterém nic neví. Opomenutí vynikajících chytlavých kompozic Darka Krále (a choreografie Adély Laštovkové Stodolové) je neodpustitelné. Jsou k mání na cédéčku, jež si teď obehrávám denně a zaháním depku před volbami. Texty Tomáše Belka (ze skupiny Sto zvířat) patří k nejnápaditějším, co u nás za dlouhou dobu vznikly. Zapomeňte na Michala Horáčka.
Málokteré divadlo má tak pěvecky vycepovaný soubor, který pohromadě zní jak CaK Vocal blahé paměti. Ignác Jana Sklenáře strčí do kapsy většinu snaživců z Česko hledá SuperStar. Pavlína Štorková interpretuje song Hodiny zdravě krásným hlasem, jako by byla dcerou Hany Ulrychové. Lenka Loubalová podává šanson potetované maminky Na vlastní kůži tak, že mít víc peněz, pošlu herečce koš růží. Obhajoba „jinakosti“ Královna pouště je dokonalou hříčkou, kterou si prý již dost oblíbili gayové a lesbičky. Takže až uslyšíte, že si někdo prozpěvuje, že je „lopatka i koště, rohlík a párek, obojí“, nezbláznil se, ale cituje hit z Ještěrů.
Drábek šije svým aktérům role na tělo a oni jsou pro ně přímo stvořeni. New York má Woodyho Allena, Hradec Králové úžasného Dušana Hřebíčka v kapesním vydání. A co messiovský Miroslav Zavičár, třaskavý komik Lubor Novotný stylu Ference Futuristy a podoby Jiřího Lábuse, vždy v masce a kostýmu jiný a stále bezvadný František Staněk či dojemná Zora ValchařováPoulová coby paní učitelka, která si spletla třídu?
Ještěři jsou pro mě vrcholným muzikálovým činem desetiletí a stojí vedle Balady pro banditu, Kytice a Hvězd na vrbě jako jedno z nejlepších domácích děl. Z nejčerstvějších zážitků bych hlasoval i pro Pornohvězdy Tomáše Svobody, Petrů Kolečka a Wajsara v teatru NoD, což by však chtělo dráždivější titulek. Něco o údech v naší politice a tak, ale nechám to být.
