Ústavní soud po nálezu ve věci poplatků přestává být konzistentní a předvídatelný
O nálezu Ústavního soudu ve věci poplatků za zdravotní péči bylo předem jasné, že vyvolá ve veřejnosti silné reakce bez ohledu na to, jaký bude jeho obsah. Ten ovšem předčil všechna očekávání, takže spíše než spekulovat o možných politických či osobních motivech těsného hlasování soudců je nutné zmínit se především o vnitřní rozporuplnosti rozhodnutí, která může mít závažné důsledky pro budoucí fungování této ústavní instituce.
Nejprve se zastavme u většinového stanoviska osmi soudců, kteří zamítli žádost o zrušení poplatků. Podle něho poplatky neporušují Listinou základních práv garantované právo každého na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění (článek 31), protože údajně nezhoršují přístup občanů k bezplatné zdravotní péči. Nevyslyšen tak zůstal například argument místopředsedy soudu Holländera, který spočítal, že důchodce s životním minimem devadesáti korun na den si péči kvůli poplatkům dovolit nemůže. Soudci odmítli i možné srovnání s jinými evropskými systémy nemocenského pojištění, v nichž jsou sociálně nejslabší a nejzranitelnější skupiny obyvatelstva (důchodci, děti, nezaměstnaní, ale například i těhotné ženy atp.) obvykle od různých druhů poplatků osvobozené. Jak se vyhnout krizi Za většinovým názorem stojí obecná neochota zasahovat do zákonné úpravy sociálních práv. Na rozdíl od klasických individuálních či politických práv se totiž v případě sociálních práv jedná o statky, které si občané mohou nárokovat vůči státu, jako například dávky v nezaměstnanosti nebo právo na vzdělání. Rozdělování těchto statků záleží především na vládní politice, takže Listina v naprosté většině případů zcela správně ponechává na zákonodárci, aby stanovil konkrétní obsah ústavně garantovaných sociálních práv. Přílišné zásahy soudní moci by totiž neúměrně svazovaly moc výkonnou a mohly by vést i k vážnému narušení ústavního systému vzájemných brzd a rovnováh. Ústavní soudci hlasující proti zrušení poplatků se tak možná chtěli za každou cenu vyhnout situaci, která například nastala v Maďarsku v polovině devadesátých let, když tehdejší ústavní soud fakticky zablokoval balíček ekonomických reforem a tím vyvolal hlubokou ústavní krizi.
Proklamovaný odpor k soudcovskému aktivismu v oblasti sociálních práv by za jiných okolností bylo snadné pochopit. V případě zdravotnických poplatků se ovšem Ústavní soud dostal do paradoxní situace. Na rozdíl od většiny ostatních sociálních práv totiž Listina výslovně upravuje bezplatnost zdravotní péče zajišťované systémem veřejného pojištění, takže každá argumentace ospravedlňující dodatečné poplatky se nutně musí dostat do rozporu s ústavním textem. Soud zde proto opustil metodu doslovného výkladu a pustil se na pole tzv. volné interpretace, která je ovšem i v rozporu hned s několika jeho minulými nálezy, v nichž se nárok občanů na bezplatnou zdravotní péči chápe jako zákaz přijímat jakékoli dodatečné platby.
Nakonec je v rozporu i s nedávným rozhodnutím soudu zrušit třídenní lhůtu bez nemocenského pojištění, pro které nebyly zdaleka tak silné ústavní důvody jako pro možné zrušení zdravotnických poplatků. Nic na tom nezmění ani efektní citace z prastarých zákoníků nebo moderních dějin stalinského práva. Právě volné nalézání práva Ústavním soudem, které nerespektuje vlastní judikáty, vytváří neudržitelnou situaci a podporuje zhoubné podezření, že tato instituce podléhá vnějším tlakům nebo rozhoduje podle momentální nálady soudců.
Soudci ve při Aby právo ve společnosti fungovalo, musí být předvídatelné a konzistentní. Nález ve věci zdravotnických poplatků je potom výmluvným příkladem, jak ztráta konzistence v rozhodování Ústavního soudu vede i ke ztrátě jeho předvídatelnosti, a nakonec i k paralýze schopnosti autoritativně interpretovat obsah ústavních práv. K tomu, aby soud změnil své předchozí rozhodnutí, je totiž třeba kvalifikované většiny devíti soudců, což se v případě poplatků ve zdravotnictví nestalo. Dnes tak existuje hned několik protichůdných názorů soudu na to, co je z hlediska ústavnosti bezplatná zdravotní péče. Přitom se zdá, že ústavní soudci nedokážou tyto rozpory odstranit a judikaturu opětovně sjednotit. A to je z ústavního hlediska špatná zpráva stejně tak pro odpůrce poplatků, jako i pro jejich stoupence.
***
Praxe soudu, která nerespektuje vlastní judikáty, vytváří neudržitelnou situaci a podporuje podezření, že tato instituce podléhá vnějším tlakům
O autorovi| Jiří Přibáň, právník, vysokoškolský pedagog e-mail: priban@cardiff.ac.uk
