I se jménem jak z Jindřicha Šimona Baara, s modrýma očima, slušným vychováním, korektní výslovností (maminka učitelka, tatínek učitel, sestra učitelka) a nejvzornější docházkou ve sněmovně se Jan Morava (29) stal nejmladším českým politickým důchodcem. Kauza Morava–Tlustý, vyprovokovaná televizí, teď dokonce ohrožuje existenci české vlády. Je Morava vyděrač, snaživý stranický kompromitér shromažďující pikantní materiály na kolegy? Nebo jen obětovaná mřenka, zatímco tlustí kapři se ve zkalených českých politických vodách vesele prohánějí dál? Dvoumetrový mladý muž, který teď nosí z ostudy kabát, měl letos vůbec smolný rok: na krku má rozvod, kouslo ho první klíště v životě a hned z toho byla borrelióza, a teď ještě tohle... Pravda ale je, že se za dva roky ve sněmovně a za deset let v ODS skvěle přiučil politickému žargonu – mluví zkrátka trochu jako robot. A ještě ke všemu najednou z aktovky vytáhne Paní Bovaryovou – občas se teď prý cítí jako ona.
* V devatenácti, hned po maturitě, jste vstoupil do ODS. Proč jste si vybral zrovna tuhle stranu?
Já jsem byl odmala rodiči orientován na tradiční hodnoty a nejlépe je na české politické scéně představovala ODS. Navíc jsem do ODS vstupoval v době takzvaného sarajevského atentátu, který jsem vnímal jako velkou nespravedlnost vůči Václavu Klausovi. To bylo tím posledním impulzem.
* Takže jste se stal občanským demokratem, abyste bránil Václava Klause?
Chtěl jsem bránit ty hodnoty, které ODS představovala.
* Mimochodem, kdy jste poprvé viděl Václava Klause živého?
Těsně po roce ’89, kdy rodiče a sestra jezdili do Prahy zvonit klíči a mě v tu chvíli nechávali u babičky. Určitě jsem ho někde zahlédl, protože si ho ještě pamatuju ve starých brýlích a se starým účesem.
* Já měla spíš na mysli, kdy jste se setkali osobně. Na kongresu ve Františkových Lázních, kde byl poprvé zvolen předsedou Mirek Topolánek. Tam jsem byl ještě v roli zaměstnance ODS. Náš úplně první kontakt ale byl, že mi vynadal, že jsem nezavřel dveře a je průvan. Byť jsem ty dveře neotevřel já, tudíž jsem je neměl ani zavírat. Byl jsem tam nejmladší. A on byl pro mě takovou autoritou, že jsem mu nedokázal oponovat.
* Byl i vaším politickým vzorem?
Asi není úplně typické, že si muž bere za vzor ženu, ale úplně největším vzorem pro mě vždycky byla Margaret Thatcherová. Já vzhlížel spíš k evropským politikům. Ale Václav Klaus určitě byl mým vzorem jako ideový tvůrce ODS.
* Mluvíte jako kniha. Nebo spíš jako stranická příručka...
Nejste první, kdo mi to říká. Možná je to pozůstatek toho, že moje maminka celý život učila češtinu. Dodneška mě opravuje třeba za špatné koncovky. Je to od ní hezké.
* Kdo z českých politiků je vám lidsky nejblíž?
(dlouho mlčí) Já... jsem vlastně neměl možnost poznat politiky úplně jako ty obyčejné lidi.
* To myslíte vážně? Za celé dva roky jste nenašel ve sněmovně kamaráda?
V té politice bohužel trpíme takovou vadou, že i když se sejdeme někde mimo sněmovnu, nakonec stejně skončíme u debat o politice. Příliš toho o sobě jako o lidech nevíme. A já... asi by nebylo ode mě vhodné, abych teď používal nějaká jména.
* Byl by to, jak se říká, polibek smrti?
Já opravdu nevím, jak by to mohl někdo pochopit. Bylo by ode mě možná docela vtipné, kdybych řekl, že mým nejbližším přítelem je Pavel Bém. (směje se) Ten výroky o mně opravdu hodně nadsadil.
* Kdy vám nabídli, abyste kandidoval do Poslanecké sněmovny?
V roce 2005, když se na Mělnicku vedly debaty před volbami do sněmovny. Hodně lidí mi tehdy říkalo, že bych to zkusit měl, protože s prací našeho tehdejšího poslance nepanovala spokojenost. Bylo to vlastně velké riziko, protože jsem musel odejít z postu zaměstnance ODS, přišel jsem o práci.
* S čím má poslanec-nováček největší problém?
Asi dvakrát se mi stalo, že jsem v chodbách Poslanecké sněmovny trošku zabloudil. A určitě vzpomínám na to, jak překvapivý to byl pocit, když jsem se poprvé octl za řečnickým pultem. Protože ten sál je mnohem menší, než vypadá z televize. A když máte mluvit ke sněmovně, kde ta pozornost kolegů je přece jenom poměrně nízká, a ještě k tomu se na vás svým typickým pohledem kouká ze vzdálenosti dvou metrů Jiří Paroubek, je to velmi zvláštní pocit. Zkrátka jsem měl obrovskou trému.
* Vy jste byl předtím učitelem – bylo to horší než před žáky ve škole?
Já měl jako bývalý učitel skoro chuť je napomenout. Ale nakonec jsem si to nedovolil. Někdy mě ale napadlo, že by nebylo špatné zavést tam žákovské knížky. Minimálně aby poslancům doma psali omluvenky, když nepřijdou na jednání.
* Zato vy jste prý měl nejlepší docházku ze všech. Kolik hodin denně jste věnoval politické práci?
Kolem deseti jedenácti hodin. Já tím opravdu žil. Taky kdykoli novináři zkoušeli, jestli jsem v pondělí v kanceláři, jestli si neprodlužuji víkend, vždycky jsem tam byl. Já měl ve svém regionu dokonce tři kanceláře. Mě ta práce bavila. Vlastně mě zatím bavila každá práce, kterou jsem dělal. I teď už dostávám nápady, co bych mohl dělat, a těším se.
* Že byste se s kvalifikací exposlanec-vyděrač vrátil ke kantořině, si neumím moc představit...
Mně by se to líbilo. Ale když se vžiju do role rodičů, nebyl bych asi rád, kdyby mé dítě učil kantor s takovým mediálním obrazem. Já před přáteli žertuju, že si zakládám detektivní kancelář Bond a Clouseau. (naráží na svá slova, že se pasoval do role Jamese Bonda, ale dopadl jako inspektor Clouseau) Je to paradox, co se stalo. Já chtěl mít pozitivní příběh. A byť z toho vycházím jako ten nejhorší zločinec, nakonec jsem přece ty lidi odhalil, ne? Že za tou provokací byl Vlastimil Tlustý. A že kolega Raninec si dva roky schovává něco v šuplíku, a nevíme proč.
* To je vaše verze. Hodně lidí si ale myslí, že jste sháněl kompromitující materiály s vědomím stranických lídrů. A teď že vás zkrátka jako malou rybu hodili přes palubu, ačkoli bylo nepochybně políčeno na sumce. Cítíte se jako obětní beránek?
(vzdychne) Mě spíš mrzí, že ostatní lidé, kteří v té kauze hráli různé role, v politice zůstávají. Že já jediný jsem našel tu sílu prostě vzdát se toho platu, vzdát se těch výhod. A je samozřejmé, že na takovou životní úroveň, jakou jsem ty dva roky měl, se jen tak nedostanu. Jako obětní beránek se ale necítím. Cítím se maximálně obětí toho, že jsem ztratil pokoru. Že jsem si myslel, že dokážu nějakou hru sehrát, ale nezvládl jsem to.
* Čeho přesně teď nejvíc litujete?
Nejvíc lituju toho, že jsem přecenil své schopnosti a síly.
* Vidíte, a já bych předpokládala, že nejvíc budete litovat, jakých špinavých praktik jste se stal součástí...
Já jsem měl sbírat nějaké materiály, někoho vydírat a podobně. Ale všichni lidé v mém okolí prostě vidí, že je to naprostá blbost. Kdybych něco takového dělal, tak přeci během těch dvou let jsem ty materiály nějak použil, někoho vydíral. A takového člověka nenajdete. Moje chyba byla ta, že jsem se pustil do hry, která, jak teď vidím, nemohla dopadnout dobře. Neuvědomil jsem si, že novináři nemohou být moji spojenci. Toho lituji.
* Podržel vás někdo ze spolustraníků?
Ty reakce byly v drtivé většině povzbuzující. K tomu asi přispělo i to, že jsem dokázal tu zodpovědnost na sebe vzít.
* Jak vypadá povzbuzující reakce spolustraníka?
Povzbuzení pro mě bylo to, že si se mnou povídali, že říkali, že jsem udělal chybu, ale že jsem mladej a ještě budu mít příležitost ji odčinit.
* Naznačovali tím, že by byla šance se do vysoké politiky vrátit?
Já se sám nechci vlamovat do dveří, do kterých mě nechtějí pustit. Pokud by o mě byl zájem, samozřejmě bych to zvážil.
* Máte po tom všem ještě nějaké politické ideály?
Na těch hodnotách, které jsem chtěl v politice hájit, se nic nemění.
* Uměl byste je vyjmenovat?
Tak to je především svobodný a odpovědný občan, velký důraz na rodinnou politiku a převedení maxima pravomocí na obce, tedy na instituci, která je občanovi nejblíž. (odříkává to jako z učebnice)
* Kdy za ty roky v politice jste měl pocit, že je to úplně super? Že to máte v malíku a život je skvělý?
Až do 28. srpna tohoto roku jsem měl ten pocit neustále! (směje se) Já myslím, že se opravdu povedlo zvládnout spoustu práce za ty dva roky. Starostové ode mě z regionu tvrdí, že jim nikdo nikdy tak nepomáhal řešit jejich problémy jako já. Věřím, že na to lidé v Neratovicích a okolí nezapomenou. Já si taky vzpomínám, že jsem do politiky původně šel s velkou pokorou, k ní jsem byl veden i rodiči.
* Promiňte, ale už zase mluvíte jako mediální příručka začínajícího politika.
Opravdu? To snad ne.
* Co přesně si pod slovem pokora představujete?
Být opatrný, být slušný, být pozorný a nepřeceňovat své síly.
* Kdybyste zkusil být chvíli upřímný: Když se člověk dostane do vysoké politiky, nemá najednou pocit, že mu všechno projde?
Tak u některých lidí ze všech politických stran se to opravdu projevuje. Ale... tak samozřejmě. Člověk se ocitne v trochu jiné společenské roli. A to pokušení získat nějaké manýry, které nejsou úplně dobře vnímány, je větší. Já doufám, že tomu jsem se ubránil. Dokonce i když se kolem mě najednou vyrojila spousta lidí, kteří tvrdili, že jsme dlouholetí kamarádi. Občas jsem se setkal s reakcemi, na které jsem ještě nebyl dobře připraven. V některých chvílích jsem možná dokonce pochyboval, jestli je politika opravdu to pravé místo pro mě. Je to hrozně neupřímné prostředí.
* O čem to mluvíte? S jakými reakcemi?
Když se člověk stane poslancem, začnou za ním chodit různí lidé. Tak třetina chce opravdu řešit nějaký seriózní problém standardním způsobem, třetina po mně chtěla něco, co obhajovali jako bohulibé, ale velice rychle se ukázalo, že je to nějaká lotrovina, která pomůže především jim, pokud se to do zákonů prosadí. A třetinu lidí jsem prostě považoval za blázny, za ty dva roky jsem se setkal s lecčíms. I s lidmi, kteří tvrdili, že mě ovládají mimozemšťané a jen oni mi dokážou pomoci. V nedávné době mě zase jeden člověk začal poměrně intenzivně obtěžovat, neustále mi volal, posílal maily, esemesky, vynucoval si schůzky. Později skončil v psychiatrické léčebně.
* Teď nevím: vyhrožoval vám, nebo se naopak zamiloval?
Spíš to mělo ten výhružný charakter. Zjistilo se dokonce, že shromažďoval nějaké zbraně.
* Odvrátili se teď od vás nějací přátelé?
Spíš mi vystřihovali nebo kopírovali různé články, ve kterých se objevovaly neuvěřitelné věci. Například jeden kamarád mi poslal rozhovor s psychologem, který tvrdí, že jsem typickým představitelem zlaté mládeže. Že akorát jezdím luxusními auty, hraju golf a noci trávím po barech – a když mi někdo tenhle svět vezme, tak se rozbrečím. U toho jsme se celá rodina nasmáli. Protože golf jsem v životě nehrál, jezdím škodovkou a do baru chodím tak jednou za měsíc. Byť to může být pro mnohé překvapivé, jako poslanec jsem žil v podstatě stejně jako dřív. Měl jsem jen navíc výdaje za obleky. Místo fabie jsem si koupil novější škodovku v ceně pod půl milionu. Mám sice vlastní byt, ale v něm žije manželka, s níž se rozvádím. Takže bydlím u rodičů, u sestry nebo na chatě, jsem momentálně skoro bezdomovec, dalo by se říct.
* Souvisí váš rozvod nějak s vaší kauzou?
Ne. Prostě v životě se občas stane, že člověk udělá rozhodnutí, které se posléze ukáže jako nesprávné. Už půl roku žiju jinde než manželka – z toho je patrné, že to s tím nesouvisí. Děti nemáme.
* Co vám řekli rodiče po té televizní reportáži?
Byli tím myslím zasaženi mnohem víc než já, což mě samozřejmě hrozně mrzelo. Ale nepochybovali o mně, nevěřili, že bych udělal něco se špatným úmyslem. A pak jim hrozně pomohly kladné reakce lidí v Neratovicích, chodili třeba za tátou do práce a říkali, že vědí, že jsem byl vychován dobře, že bych se nikdy nedopustil věcí jako vydírání.
* Čím je váš tatínek?
Tatínek byl taky učitel. Momentálně je místostarostou Neratovic. Jedinou negativní reakci měli rodiče vlastně od mé stále ještě manželky. To bych ale docela nerad reprodukoval, byla to nějaká výčitka, že by se to nemuselo stát, kdybych od ní býval neodešel.
* Na čem rodičům při vaší výchově nejvíc záleželo?
Tak... maminka mě vždycky před jídlem posílala umýt si ruce. (směje se) Což je, zvlášť teď, výborný zvyk. Rodiče si velmi zakládali na tom, abych říkal pravdu, i nepříjemnou. A když jsem někdy dostal na holou, bylo to za to, že jsem lhal. Spíš bych měl rodičům poděkovat za to, jaké mi připravili dětství, nebylo to pro ně vždycky lehké, například mi platit soukromou střední školu. Snažím se jim to vracet.
* Vy jste jedináček?
Mám starší sestru, která je také učitelkou. (směje se) Typický rodinný profil mafiána – kolem samí učitelé. Ale projevovalo se to spíš tím, že je štvalo, když jsem pak už nenosil domů jenom jedničky a dvojky. Na střední škole jsem si prošel tradiční krizí, učení mě nebavilo. Ale hned v prvním zaměstnání jsem si uvědomil, že když člověk chodí do školy, nějaký význam to má. Potom, když jsem si dodělával nižší vysokoškolské vzdělání a nějaké další kurzy, už byl ten prospěch v pořádku na těch jedničkách a dvojkách. No a teď aktuálně jsem se rozhodl studovat práva.
* Měl jste jako kluk nějakou oblíbenou knížku?
Že bych se vracel k nějaké knížce deset let, to ne. Mě vždycky něco zaujme a v tu chvíli to čtu. Třeba teďka mám v tašce Paní Bovaryovou...
* To si člověk většinou odbyde jako povinnou školní četbu, ne? Paní Bovaryovou? Myslíte? Ale to je hodně kniha, kde se popisují pocity, vztahy mezi lidmi. Takže je to teď pro mě docela inspirativní čtení.
* Chcete říct, že se nacházíte v pocitech madam Bovaryové?
Ona se v jednu chvíli cítila nevyužitá. A to je pocit, jako mám teď já, cítím se neužitečný. Já se k té knížce dostal tak, že u ségry přespávám v místnosti, kde má knihovnu. A když tři dny po sobě po probuzení moje oči přečetly ten hřbet knihy, tak jsem si řek’, že si to přečtu. Podívejte, že nelžu. (vytahuje knihu z aktovky)
* Řekl jste v jednom rozhovoru, že jste mediálně nebyl vidět, tak jste si chtěl udělat jméno. To se vám podařilo, i když takhle jste si to určitě nepředstavoval. Jaké to je mít z ostudy kabát? Nebojíte se v Neratovicích vyjít z domu?
(vzdychá) Nepřál bych to nikomu. A opravdu ze začátku, když jsem měl jít ven, odkládal jsem to, jak to jen šlo. Bál jsem se. Ale když jsem potom opravdu vyšel, bylo to pro mě vlastně povzbuzující. Lidi mě zastavovali, že mi drží palce, že vědí, že takový nejsem.
* To mi chcete tvrdit, že vám nikdo nic nevyčítal?
Přímo v Neratovicích ne. Ale když jsem jel v Praze metrem, tak na mě začalo jedno dítě ukazovat, chytlo se maminky, pobrekávalo: „Mamí, pojď pryč, je tady ten... mafián.“ Bálo se mě. To jsem se cítil docela smutně, protože já mám děti hrozně rád, třeba svoje neteře. Absolutně jsem taky nevěděl, jak mám reagovat. Jestli mu mám vysvětlovat, že nejsem žádný čert. A když vystoupili, opravdu jsem pak klopil ten zrak, klopil tu hlavu, protože v tu chvíli si lidé kolem všimli, že tam s nimi jedu – a to fakt nebyl příjemný pocit.
* Proslavil jste se taky tím, že jste se před novináři rozplakal. Jste dojímací typ? Pláčete třeba v kině?
Co si vzpomínám, v kině jsem plakal naposled jako malé dítě na E. T. Jak ten mimozemšťan říkal: „Vracím se domů.“ Teď mě napadá, že tu větu „vracím se domů“ jsem použil i ve své rezignační řeči... Jinak jsem spíš člověk, který emoce nedává příliš navenek znát. Já ten den dával asi osmdesát rozhovorů, osmdesátkrát odpovídal na stejné otázky: Koho jste chtěl vydírat a čím? Byl jsem několik nocí nevyspalý, ta únava byla strašná. Takže jsem ty slzy prostě neudržel.
* Teď už spíte dobře?
Docela dobře. Jenže přespávám na chatě trochu dál od Prahy. A měl jsem v Praze dnes první schůzku v osm, vstával jsem kolem páté. Ale už jsem se uklidnil, taky už nejsem pod tím hlavním tlakem.
* K čemuž vám pomohl rychlý odchod ze sněmovny...
Já jsem teprve asi šestý v historii, kdo tam skončil předčasně. Přitom vlastně bez důkazu, že bych ty věci, ze kterých jsem byl obviňován, opravdu dělal. Ale já jsem už říkal, že si beru za vzor západní politiky. A tam je běžné, že jak je někdo podezřelý, odejde. A když se pak očistí, má prostor se vrátit. Ano, já jsem nechtěl dopadnout jako pan Čunek. Aby mě každých čtrnáct dnů mohl někdo lacině fackovat – a to ani nevím, jestli opravdu něco udělal.
* Co je podle vás nejhorším výsledkem té kauzy?
Že přátelé z rodiny Zubových můžou mít dojem, že jsem vůči nim nebyl upřímný.
* To je jistě pro vás nepříjemné. Není ale ještě horší, že ta aféra posílila nedůvěru lidí v politiky?
To je omíře té viny. Podle mě mnohem větším důvodem, že lidé mají z politiky pocit, že je špinavá, je například pan kolega Tlustý, který si telefonuje se spolupracovníkem skutečných zločinců. Nic takového se v mém případě nestalo. V mém případě jsou dvě verze, jedna je tou novinářskou senzací, samozřejmě atraktivnější, a druhá tou nudnou pravdou. Takže já se necítím vinen tím, že bych pošpinil dobré jméno české politiky nejvíc ze všech. I když svůj podíl na tom určitě mám.
* Vy se na mě pořád usmíváte. Ale lehké to pro vás určitě nebylo. Vůbec jste neměl černé myšlenky? Nemusel třeba brát psychofarmaka?
Víte, mně se celý tenhle rok příliš nepovedl. Začalo to úmrtím v rodině. Pak jsem se definitivně odstěhoval od manželky. V létě mě kouslo první klíště v mém životě – a hned jsem chytil borreliózu. A teď ještě tohle. Ale já vyznávám filozofii, že vše, co se děje, nějaký smysl má. Je to nějaká životní zkouška, kterou mám projít a ve které musím obstát. Já jsem spíš ten bojovník, který nevyhledává odborníky, snaží se uvědomit si, kde se stala chyba, co je důležité, a o to bojovat. A musím říct, že přes všechny ty hrůzy jsem asi před měsícem poznal člověka, kterého obdivuju, protože byť mě dodneška vlastně úplně nezná, v tomhle období se mnou zůstal, potkáváme se dál. A to, abych vůbec měl šanci bojovat o přízeň toho člověka, je pro mě mnohem cennější než zůstat rok a tři čtvrtě ve sněmovně.
* Abych se zorientovala: Ten člověk je žena?
(chvíli váhá) Je to... žena. Jako politik jsem ale spíš měl říct: Není to muž.
O autorovi| ALENA PLAVCOVÁ, redaktorka Pátku alena.plavcova@lidovky.cz
