S myšlenkou, že je třeba založit podobnou organizaci, přišel někdy v roce 1977 historik Jan Tesař, na přípravě se podíleli opoziční aktivisté Petr Uhl, Otka Bednářová, Václav Benda a další. Když byli roku 1977 zatčeni Václav Havel, Jaroslav Kukal a Pavel Landovský, vznikl výbor na jejich obranu – a z něj se pak zrodil VONS, založený roku 1978 sedmnácti chartisty. Petr Uhl později říkal: „Ačkoli všichni aktivisté výboru byli současně signatáři Charty 77, od počátku byl na ní nezávislý. Neboť Charta vlastně není organizací, nemá žádné instituce. Navíc jsme se nechtěli vázat na názory ostatních signatářů, zda můžeme někoho hájit.“ Někteří chartisté (jako třeba Pavel Rychetský) si tehdy mysleli, že VONS bude komunistickou moc příliš provokovat, že je příliš radikální a že by se opozice měla spíše snažit o „dialog“. Členové výboru to ovšem viděli jinak.
Vážný problém pro StB
Do konce května 1979 vypracovali 113 tzv. Sdělení – tedy informací o případech nespravedlivého stíhání různých lidí, obviněných a odsuzovaných zpravidla za trestné činy pobuřování, hanobení republiky a prezidenta, poškozování zájmů republiky v cizině, výtržnictví, maření státního dozoru nad církvemi atd. Sdělení zasílal VONS Federálnímu shromáždění, Generální prokuratuře, prezidentské kanceláři – a samozřejmě i do svobodného světa, kde je zveřejňovala média.
Pro StB začal výbor brzy představovat vážný problém. Poprvé proti němu zasáhla 29. května 1979. Ve Sdělení z 5. 6. toho roku se píše: „O páté hodině ranní zahájila Státní bezpečnost rozsáhlou a dlouhodobě připravovanou akci proti VONS. Předvedla k výslechu 16 občanů, kteří v loňském roce zveřejnili svá jména a adresy… Vstup do bytů (při domovních prohlídkách) si příslušníci veřejné a tajné policie v nejednom případě vynutili i násilím. Nikde nebyl brán ohled na přítomné děti, které musely být svědky ponižujících procedur… Všem zadrženým bylo oznámeno, že je zahájeno trestní stíhání ve věci přípravy k trestnému činu podvracení republiky.“
Akce StB dostala název „Kmen“ (bylo třeba „podříznout kmen opozice“) a šest ze šestnácti zatčených bylo 23. října 1979 odsouzeno. Petr Uhl na pět let, Václav Havel na čtyři a půl roku, Václav Benda na čtyři roky, Jiří Dienstbier a Otka Bednářová na tři roky. Dana Němcová vyšla ze soudu s podmínkou. Rozsudky vyhlásil předseda senátu JUDr. Kašpar, záhy odměněný funkcí ministra spravedlnosti. Proces však způsobil značnou nevoli na Západě, což umocnil i fakt, že během jeho konání zavřela StB na osmačtyřicet hodin několik desítek lidí a vyhostila řadu cizinců.
Členové končili ve věznicích, ale výbor perzekuce přežil
Státní bezpečnosti se tehdy nepodařilo práci Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných zastavit. Vstoupili do něj noví členové (Zina a Karel Freundovi, Zbyněk Hejda, Andrej Stankovič, Petruška Šustrová a další). Ustavila se nová „ediční komise“, která shromažďovala a redigovala Sdělení, kontaktní adresy na VONS se lidé dozvídali například z vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Petruška Šustrová vzpomíná, že když do výboru přišla, „byl už poměrně známý, takže už k nám přijížděli i cizí lidé s informacemi o tom, co se kde a komu stalo. Právní podklady jsme získávali od příbuzných nebo přímo od advokátů a samozřejmě jsme se snažili být přímo u soudních jednání. Tam nás většinou nepustili.“ Výbor se neomezoval jen na informování veřejnosti o případech bezpráví, ale také podporoval příbuzné zadržených, poskytoval právní pomoc.
Členové VONS nadále končili ve věznicích, ale výbor jako takový všechny perzekuce přežil. A naopak svou působnost rozšiřoval. Už na počátku navázal spolupráci s Amnesty International, roku 1979 se stal čs. sekcí Mezinárodní organizace pro lidská práva, spolupracoval s dalšími „lidskoprávními“ institucemi. Koncem roku 1989 už VONS evidoval tolik případů bezpráví, že je – podle vzpomínek hlavních postav – „ediční komise nebyla schopna zvládat“. V té době měl výbor 31 členů v Československu a šest lidí se na jeho práci podílelo v zahraničí (mj. Ivan Medek). Do pádu komunismu vydal více než 1100 Sdělení (některá souhrnná), která jsou dnes archivována v knihovně Libri Prohibiti.
Nedá se to sice „dokumentačně podložit“, ale je jisté, že desítky lidí dostaly díky informační práci VONS a odvaze jeho členů u komunistických soudů nižší tresty. A komunistická perzekuce v sedmdesátých a osmdesátých letech je dnes ve sděleních výboru pečlivě zmapovaná.
***
lidovky.cz
Další příběhy naleznete na www.lidovky.cz/bezpravi
O autorovi| Adam Drda, redaktor Rádia Česko
