Atmosféra v zaplněné Tesla Areně byla v pátek rozžhavená hned od začátku a hlavně sekce u pódia hnala The Prodigy od začátku až do konce vystoupení vpřed. V odlehlejších částech dějiště ale bylo přijetí skladeb z letošní desky a již známých hitovek značně rozdílné. Kapela jako by si byla vědoma, že tracky z nového tisíciletí nemohou těm z let devadesátých konkurovat, důsledně je střídala, a tak neměla čas vychladnout ani jedna z obou věkových skupin fanoušků.
Liam Howlett si navíc s koncertními verzemi osvědčených hitů vyhraje. Nebojí se přidat dodatečné beatové sekvence i kompletně nové aranže a jednotlivé skladby do sebe čas od času umně smíchá. Svou práci „bavičů“ na pódiu zvládají Keith Flint s Maximem také stále skvěle, když k tomu člověk přičte s hudební složkou perfektně sladěnou rozmáchlou světelnou show a fakt, že i nový repertoár (přes všechno vykrádání sebe sama a absenci čehokoliv inovativního) stále obsahuje neskutečnou porci taneční energie, výsledkem nemůže být špatný koncert. Jak by také mohl, když se v setlistu nacházejí takové jistoty jako Breathe, Poison, Firestarter, Voodoo People, Smack My Bitch Up, Out of Space nebo do koncertního hraní znovu zařazená klasika No Good. Zároveň asi není náhodou, že z předešlého řadového alba Always Outnumbered, Never Outgunned kapela nezařadila v Praze ani jednu jedinou věc.
Co však mělo v pátek večer k dokonalosti daleko, byla zvuková stránka vystoupení – melodie se utápěly v přebuzených beatech a basových složkách a vše se slévalo v jednu, místy stěží identifikovatelnou hmotu. Především v první polovině vystoupení výsledek zněl asi tak, jako kdyby člověk poslouchal koncert někde v chodbách kolem haly. Což ovšem neplatilo o samotné hlasitosti, která si na pultech zvukařů musela vesele poskakovat v červených číslech.
The Prodigy začínají být v elektronické hudbě něco podobného jako Nirvana v té kytarové; jejich raná tvorba oslovuje další a další generace mladých lidí.
