Peníze jako peníze. Tzv. peníze s mašličkou - příjmy určené jen a výhradně na určitý účel - nedávají dobrý smysl. Daně nejsou uživatelské poplatky a o prioritách státních výdajů se má rozhodovat politicky. Na stavbu dálnic máme dát tolik peněz, kolik považujeme za přiměřené, nikoli tolik, kolik se vybere na silniční dani.
Přesto pro vyčlenění určitých mimořádných příjmů, jaké plánuje vláda vytáhnout ze státních podniků, na důchodovou reformu, existují dobré důvody. Hlavní je ten, že stát, tak jako důchodový systém, funguje na principu průběžného financování. Neexistují peníze, které by politici nedokázali utratit. Jakmile někde uvidí ležet ladem větší obnos, v duchu zvolají: „Vozejčkýý!!!“ - tak jako Rychlonožka, když Rychlé šípy dorazily do opuštěného dolu, a začnou přemýšlet, jak se na nich povozit. Takto jsme v 90. letech plánovali, že část výnosů z privatizace uložíme jako základní kapitál na vše možné včetně oné důchodové reformy. Nebylo z toho nic. To nebezpečí hrozí i na nižších úrovních: existuje například důvodné podezření, že manažeři jisté uhelné společnosti ji zprivatizovali za peníze, které ta společnost ukládala do zásoby na rekultivace - a to pod nosem státu.
Pro mimořádnou akci, jako je důchodová reforma, stojí za to uvolnit mimořádné zdroje příjmů. Ale nesmí se rozpustit v běžných výdajích ve jménu usnadnění běžného vládnutí. Tyhle vozíčky musí dobře hlídat ochranka a pro politiky musí platit to co pro Rychlonožku: „Vozíčky ve snu viděti, vozíčky nechati býti.“
Čtěte Téma na straně 2
