Představí ji 24. května Praze. Čtyři roky, které uplynuly od posledního alba Nicka Cavea a The Bad Seeds, nakonec nebyly tak dlouhé. Po dvojalbu Lyre of Orpheus/Abattoir Blues totiž kapela naservírovala fanouškům ještě trojalbum rarit, načež i Cave přivedl na svět další tři desky. Nick Cave and the Bad Seeds přicházejí nyní s nejdotaženější kolekcí písní od alba No More Shall We Part. Je zde však veliký rozdíl; tehdy skupina decentně doprovázela intimní Caveovy zpovědi u klavíru, tentokrát nám hraje rockový band s moderním zvukem a spoustou vykřičníků v textech. Vývoj výrazu není způsoben hledáním, je to spíš tvůrčí neposednost. Jsou neustále v pohybu.
Dobrodružství Nicka a Warrena Značný posun zaznamenala v kapele především úloha Warrena Ellise. Na nahrávkách The Bad Seeds se začal objevovat v roce 1994, výraznou stopu zanechal při natáčení No More Shall We Part, jeho housle dodávaly Caveovým tichým písním jakýsi tradiční nádech. Táhlé tóny se staly jedním z pečlivě vybraných pojících materiálů, které tmelily složky umělecky sevřeného díla. Celá kapela zněla vyrovnaně a disciplinovaně. Naproti tomu při koncertech, vypuštěný z klece nahrávacího studia, působí Ellis jako rozcuchaný démon. Na turné je energetickým protipólem Cavea, jenž je poněkud unavený z náročné práce na desce.
Nahrávání následujícího alba Nocturama (2003) bylo jiné: vzniklo v krátkém čase, během pár setkání v londýnském studiu. Výsledek za předchůdcem značně pokulhává. Navíc se v té době s kapelou rozloučil hlukostrůjce Blixa Bargeld, aby se naplno věnoval svým domovským industrialistům Einstürzende Neubauten. Pro Nicka Cavea& spol. to nebylo šťastné období. Po extravagantním Bargeldovi vzniklo - viděno z perspektivy posluchačů - vakuum, a tak se do popředí pomalu začal dostávat právě jurodivý Ellis coby protetický podivín. Na aktuálním albu už je hlavní postavou skupiny, v závěsu za samotným Cavem (upozadil se i výrazný kytarista Mick Harvey). Kromě houslí a violy zde Ellis hraje například na loutnu, elektrifikovanou mandolínu či tenorovou kytaru. Jeho nejpatrnějším zásahem do klasického výrazu The Bad Seeds je užívání elektronických smyček a v jednom případě (We Call Upon the Author) i automatického bubeníka.
V temné písni Night of the Lotus Eaters zachytil do zvukové pasti strojově chladný kolovrátek, který je hnacím motorem celé skladby (trochu evokuje basový riff z jejich starého hitu Tupelo). Naopak melancholickou Hold on to Yourself dokresluje křehkým zacykleným nářkem svých houslí, jenž zní jako hejno plačících racků.
Cave a Ellis se začali až symbioticky doplňovat. Však také spolu od vydání předposledního dvojalba Lyre of Orpheus/Abattoir Blues prožili nejedno hudební dobrodružství. Řeč je především o dvou znamenitých westernových soundtracích, které společně v posledních dvou letech natočili.
Aby však nevznikl dojem, že ostatní „špatná semínka“ jsou nějak méně důležitá. Pochvalu si zaslouží rytmická sekce (kterou si ostatně zpěvák přizval i k loňskému projektu Grinderman). Poctivě tlustá basa Martyna P. Cayseho postavená na jednoduchých chytlavých figurách patří vedle Caveova hlasu k nejtypičtějším atributům souboru. A bubeník Jim Sclavunos se na Dig, Lazarus, Dig!!! vyloženě překonává; například jeho neurotická práce s hi-hatkou a perkusemi ve výborné písni Moonland přímo spoluutváří napětí.
Deska je velmi citlivě aranžovaná - hudebníci nejenže vědí, kdy sáhnout po kterém nástroji, ale navíc poznají, kdy se zcela odmlčet. To je jedna z důležitých vlastností vyspělého muzikanta. Sestava The Bad Seeds se tak u jednotlivých písní pohybuje od čtyř k sedmi členům, ačkoliv celkem jich je dohromady osm.
Ježíš, měsíc, milenec, déšť Cave opět rozehrává plnou škálu svých textařských poloh: vyprávění, balada, love song i snové bizarnosti. Opět užívá svých oblíbených slov, jako jsou Ježíš, měsíc, milenec či déšť. Je až s podivem, že je po těch letech a stovkách písní dokáže ještě používat v neotřepaných verších. „Ležím na kamenech a umdlévám, drahé pampelišky dokonaly své, změnily se ze sluncí v měsíce,“ zpívá kupříkladu v již zmíněné Night of the Lotus Eaters. Někde se jeho oblíbené výrazy i potkávají (Jesus of the Moon): „Byl v tobě akord, který jsem nedokázal nahmátnout, ležíš tu přede mnou se vším tím světlem ve vlasech jak Ježíš Měsíce, Ježíš planet a hvězd.“
V titulní skladbě si však bere do úst nejznámějšího Ježíšova pacienta Lazara. Jako zvrácený kazatel jej zaříkává, aby se zakopal zpátky do hrobu. Cave tak posluchači předkládá další dílek skládačky svého ambivalentního vztahu k náboženství. Biblické postavy a Boha samotného používá pro jejich archetypální hodnoty jako vyjadřovací prostředek, ale křesťan, jak uvedl, není. Ironie tentokrát prosakuje až na povrch; křiklavý poutač na obalu desky jako by připomínal knihu Neonová bible od Johna Kennedyho Toolea, kterýžto titul si však v minulém roce uzmuli Arcade Fire.
Několika verši písně We Call Upon the Author se vymezí vůči Bukowskému („byl to parchant“) a připomene svůj kladný vztah k nedoceněnému Johnu Berrymanovi, jemuž byla zasvěcena již deska Henry’s Dream (1992).
Ačkoliv Cave již dávno neskládá tak silné melodie, jako byly například Weeping Song nebo Ship Song, a dává průchod spíše přirozené melodii deklamace, jsou nové písně dokonale zapamatovatelné; od vzteklého štěkání elektrických varhan v úvodní skladbě až po ukecaný „zpravodajský“ závěr v podobě More News from Nowhere.
