Všichni kriminalistu Karla Kalivodu – a díla, která ovlivnil – známe, aniž to třeba tušíme. Jako odborník se podílel na povídkách Jiřího Marka, jež se staly podkladem pro seriál Hříšní lidé města pražského, či na „alibistické“ trilogii s kapitánem Tůmou, ztvárněným Karlem Högerem. A případy Karla Kalivody se staly také námětem pro tři díly Třiceti případů majora Zemana – Mědirytina, Kvadratura ženy a Studna.
Jím samým byl pak inspirován major Kalaš, který v podání Rudolfa Hrušínského vystupuje v trojici černobílých filmů Petra Schulhoffa, inspirovaných romány Eduarda Fikera. I u těchto románů, stejně jako u těch z pera Václava Erbena, slavný kriminalista pomáhal jakožto ten, kdo zná praxi. A na řadu dalších detektivních příběhů pak psal léta nakladatelské posudky.
Lze tedy, zdá se, říci, že pokud v poválečném období vznikla nějaká výrazná detektivka, v pozadí vždy stál Karel Kalivoda. Dalším důkazem tohoto tvrzení budiž, že je „autorem“ populární postavičky jménem Pacínek, kterou výborně ztvárnil Bohumil Šmída.
Tento vliv Karla Kalivody (1916–1980) na uměleckou tvorbu nikdy nebyl plně oceněn, ani zdůrazněn... Snažil se pak rovněž publikovat své detektivní romány a podával také náměty na Barrandov, nepříznivou „shodou okolností“ se ovšem v tomto oboru nikdy samostatně neetabloval.
Jak na vraha Otýlie Vranské Kniha Martina Kučery Pražský Maigret, vydaná nakladatelstvím Academia, je nejen portrétem Karla Kalivody, ale podává i dobrý přehled o dobovém rámci, v němž kriminalista působil. A bylo-li řečeno, že slavný pátrač ovlivnil vše podstatné, co se detektivního románu a filmu týče, pak v knize najdeme také velké případy, i když některé jen zmíněné: Mašíni, Vyšehradští jezdci, masový vrah Václav Mrázek, Olga Hepnarová...
Již jmenovaný díl Třiceti případů majora Zemana s názvem Kvadratura ženy byl inspirován případem Herty Černínové. Část jejího těla byla nalezena v krabici ve Vltavě... Podobný případ se udál již před válkou – šlo o Otýlii Vranskou. Tato kauza získala přídech slávy i díky tomu, že nikdy nebyla vyřešena. Karel Kalivoda v roce 1966 v Kriminalistickém sborníku otiskl studii, v níž prezentoval názor, že vyšetřování skončilo fiaskem proto, že „zklamal celý mechanismus bezpečnostního aparátu, a zklamal proto, že úroveň jeho kriminalistiky, zvláště pak kriminalistické taktiky, byla nízká...“
Aby to ale nevyznělo tak, že Karel Kalivoda byl náfuka, a navíc že šmahem odsuzoval předválečnou kriminalistiku... Ne, to ne, ba právě naopak. Svého předchůdce Zdeňka Borkovce, který byl právě předobrazem Högerova kapitána Tůmy, Karel Kalivoda ctil. Navíc od začátku podporoval Jiřího Marka, autora retropříběhů s radou Vacátkem, jenž měl samozřejmě také reálný předobraz – ve vládním radovi Knotkovi.
Soukromý i profesionální život Karla Kalivody, podaný v knize Martina Kučery, nicméně znovu vrací k otázce, jak „předurčená“, a přesto nejednoznačná byla doba komunismu... Portrétovaný kriminalista byl dlouhá léta členem KSČ, přestože věznili jeho bratrance a viděl okolo i další příkoří. Šéf kriminálky ovšem vedl též dlouhodobý boj se Státní bezpečností, která chtěla upevnit svůj vliv.
Karel Kalivoda je v knize Pražský Maigret ukázán jako kriminalista, jenž se chtěl soustředit na zdárné vyšetření případů, jenž své práci obětoval téměř veškerý svůj čas a jenž se neustále vzdělával – nikoliv jen proto, aby získal další tituly, ale proto, že chtěl a že cítil potřebu to vše vědět – aby byl lepším profesionálem.
V tomto směru je tedy příběh vynikajícího kriminalisty archetypální: nadaný a neustále stoupající člověk je všelijak srážen těmi méně schopnými, kteří tolik talentu a schopností nemají, zato mají možnost mu uškodit. Zaznamenána byla Kalivodova reakce na tyto snahy: „S debily se domluvit nedá.“ Zloděj je tajemník Horák To je ale jen jedna strana mince. Druhou je pak fakt, že Karel Kalivoda by bez členství v KSČ u kriminálky nikdy nemohl působit. A tak těžko tvrdit s určitostí, že byl nejschopnější, když mnohým prvorepublikovým kriminalistům bylo další působení odepřeno, řada jiných se kvůli tomu, že nechtěla vstoupit do KSČ, k této práci vůbec neměla šanci dostat.
Je tak těžké dnes mladším lidem vysvětlit sousloví „slušný komunista“. A jde to vůbec? A pokud ano, politické vězně a disidenty tím stejně asi nikdo „nedojme“... V Pražském Maigretovi lze nalézt pasáž o tradované pravdě, že se Karel Kalivoda choval lépe k zadrženým prostitutkám než ke „kolegům“ z StB. Ovšem z knihy také vychází jako ten, kterému StB skutečně vadila až ve chvíli, kdy šlapala na paty přímo jemu.
Jenže ani takhle jednoduché to není... Tak třeba ve vsi Jabkenice byl založen v zemědělském družstvu požár. „Šetření“ se ujala StB povolaná tajemníkem MNV Horákem: „Horákem označení pachatelé – kovář Adamec se ženou, kteří se bránili znárodnění své živnosti – byli odsouzeni k dlouhodobému těžkému žaláři.“ V roce 1962 se v rámci rehabilitací případu ujal Karel Kalivoda a zjistil, „že pachatelem fingovaného požáru byl samotný tajemník Horák, který ukradl obilí ze sýpky, prodával je družstevníkům a svůj zločin maskoval žhářstvím“.
Na druhou stranu zas o jednom z Kalivodových lidí, Václavu Kocourkovi, čteme, že se na Žatecku podílel „na organizaci odsunu německého obyvatelstva“. A Vladimír Ticháček byl pro změnu v letech 1949–1950 „zemědělským tajemníkem okresního výboru KSČ v Nymburce“. Jsou to dobré vizitky? Ale je tu ještě další moment: jeden ze žárlivých členů StB stál za tím, že si jako spisovatel a scenárista Karel Kalivoda, známý svými články pro Květy a rozhlasovými a televizními kriminalistickými relacemi, nikdy téměř „neškrtl“.
Sám „pražský Maigret“ pak byl úctyhodným pátračem, který přesto tvrdíval: „Vražda se musí vyšlapat.“ Ale taktéž policistou, jenž na dvoře v Bartolomějské hrál volejbal proti družstvu StB.
***
PORTRÉT TÝDNE Karel Kalivoda kriminalista a spisovatel Muž, který vyřešil řadu složitých případů, byl odborným poradcem spisovatelů a filmařů a sám také psal
