Úterý 23. července 2024, svátek má Libor
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Vše, co chcete vědet o čtení

Česko

Dějiny čtení Alberta Manguela jsou lyrickým vyznáním a současně i odbornou prací. Snaží se co nejkomplexněji postihnout mystický proces vnímání a vstřebávání psaného textu.

Když člověk čte. Když čte v posteli, při jídle, na procházce, na záchodě, na schůzi. Nebo když ukradne román ve veřejné knihovně. Kdykoli vstoupí do výlučného a vášnivého vztahu ke knize, zařazuje se do tichého proudu čtenářů, mužů a žen s utkvělým pohledem a s rozechvělým srdcem v nehybném těle, kteří bez ustání prostupují staletími.

Argentinec Alberto Manguel (* 1948) čtenáře neobhajuje. Ví, že vášnivec je směšný nebo úctyhodný jen díky perspektivě, jíž ho vystavíme. Jeho kniha je však vášnivou apoteózou čtení jako procesu, v němž se odedávna formuje naše lidství. Takový přístup vylučuje souvislé a chronologicky uspořádané dějiny. Autor nabízí spíše bohatě dokumentovanou „kazuistiku“ čtenářství. Opírá se o vlastní zážitky, a kde jeho osobní zkušenost nedostačuje, stávají se mu východiskem obrazy, sochy a fotografie.

V jedné strhující kapitole se zabývá hlasitým předčítáním, čtením pro posluchače. Začíná vzpomínkou, jak se jako desetiletý na přání dospělých vzdal pohádek své chůvy („částečně proto, že mi předčítání přinášelo nesmírnou rozkoš, a už tehdy jsem byl ochoten uvěřit, že cokoli nám přináší rozkoš, je poněkud nezdravé“). Pokračuje výkladem o instituci lectora, muže, který v 19. století předčítal kubánským dělníkům při otupující práci v továrnách na doutníky. Následuje rozbor předčítání jako duchovního cvičení, jak bylo podle Řehole svatého Benedikta po staletí praktikováno benediktinskými a cisterciáckými mnichy. Autor připomene i předčítání v měšťanských salonech a čtení při domácí práci, například při předení, od středověku provozované na venkově. Zmíní anekdotu o Diderotovi, který „léčil“ bigotní manželku předčítáním smyslných románů. Výčet okouzlujících příkladů a kuriozit je však nakonec, podobně jako v závěru jiných kapitol, zpochybněn otázkami: Co vlastně nasloucháním textu získáváme? Prožitek jeho jedinečné a neopakovatelné existence. A co ztrácíme? Všechnu svobodu číst a rozumět mu osobně, „po svém“. Co je víc?

Labyrinty čtení

Manguel prý měl v dětství českou chůvu. Nechce se tomu věřit, kocoura Mikeše mezi čtoucími zvířaty neuvádí. Jiná legenda, že v mládí předčítal osleplému Borgesovi, se zdá pravděpodobnější. Rozpoznáváme stejnou encyklopedickou erudici, i přesvědčení, že významová hierarchie se utváří až uvnitř samotného textu, přesvědčení, které autorovi umožňuje spojovat věčné a pomíjivé, vysoké a nízké, Hledání ztraceného času a Mravenečka na cestách.

Takto se dotýká nejrůznějších aspektů čtení. Zachycuje zázračné dějinné okamžiky, které utvářely jeho vnější podobu: Proměnu hliněné tabulky v pergamenový svitek a pozdější proměnu svitku v kodex, který přetrval dodnes. Založení alexandrijské knihovny a Kallimachův historicky první katalog. Úžas svatého Augustina, když pochopil, že jeho učitel, milánský biskup Ambrož čte, knihy „v duchu“, bez hlasitého vyslovování. Gutenbergův vynález knihtisku. Vznik edice Penguin. A vedle těchto historických mezníků staví popisy „čtecích křesel“ a strojů na čtení, úvahu o brýlích jako symbolu čtenářství i obsáhlou charakteristiku věšteb z Vergilovy Aeneidy. Iniciační význam čtení v židovské kultuře ilustruje zvykem olizovat o svátku Šavuot medem potřenou čtecí tabulku a pojídat vejce s nadepsanými slovy Písma.

Je to návštěva krásného vetešnictví, ale i pouť labyrintem. Zmínku o Josefu Škvoreckém byste snad hledali v kapitolách o zapovězeném nebo zakázaném čtení. Najdete ji v kapitole o čtení soukromém. (Ale „zapovězené čtení“ otevírá dojemná vzpomínka na dvě řady dětských knih v autorově zemi: zelené, dobrodružné knihy byly přístupné chlapcům i dívkám, růžová řada dívčí četby mu zůstala tajemstvím - takové knihy si jako chlapec číst netroufl.) Směrníky našeho putování jsou jen autorovy provokující otázky: Nevnucují nám knihovní katalogy svůj vlastní výklad reality? Není sousedství, v němž se po celém světě ocitají Aristoteles, Auden, Austenová, Aymé... nějak definující a limitující?

Čtení je v Manguelově pojetí složitý proces zařazování a porovnávání nově získaného s dřívějšími zkušenostmi a vědomostmi. Je to způsob myšlení, naprosto ne mechanická činnost. Povaha textu je alegorická a symbolická, nutně se však proměňuje s každým dalším čtením, s proměnou čtenářovy zkušenosti. Jak je to ale s texty, které jsme se naučili nazpaměť? Ve Schwabově baladě ujíždí po hladině zamrzlého jezera rytíř. Podle Manguela báseň, kterou se sám naučil v dětství, už není součástí inertního vnějšího světa, ale nepatří ani hlubinám duše. Je právě hraniční vrstvou ledu, novou skutečností, kterou stvořila paměť. Ale může čtení, je-li tak proměnlivé, poskytovat vůbec nějakou oporu?

Jinde najdeme znejišťující otázky už na začátku: Kdo byla ta žena v torontském metru, která tak soustředěně četla Borgesovy Labyrinty? A jakou knihu asi drží Marie na Martiniho obraze Zvěstování v chrámu v Sieně? Kniha a čtenář o sobě navzájem podávají svědectví. Autor to anekdoticky dokládá i svou zkušeností se sestřenicí, která si vybírala knihy na cesty vlakem a která „by necestovala nikdy s Romainem Rollandem, protože se domnívala, že by s ním vypadala snobsky, ani s Agathou Christie, protože ta by ji dělala vulgární“.

Dějiny čtení jsou hraniční nejen tím, že reflektují protichůdný pohyb mezi literaturou a životem. Jsou lyrickým vyznáním, ale současně i odbornou prací. Přes všechno nahromaděné a neuspořádané bohatství však nejsou Borgesovou nekonečnou Knihou z písku. Kladou přesně formulované otázky. A můžeme je číst i jako příběh, vyprávění o cestě za nedostupným tajemstvím čtení.

Uprostřed chaosu světa hledáme samotu, tiché místo, kam bychom se uchýlili se svými knihami. Ale v knihách nalézáme jen malý, ubezpečující obraz světa, z něhož jsme utekli. Poznáváme, že čtení a život jsou jen dvě stránky téže knihy. Že při čtení objevujeme také sebe samotné, by nás nemělo překvapovat. Pohled do knihy se podobá pohledu do zrcadla. Je stejně pozorný a soustředěný, sebestředný a zpytující. Při četbě „se ztrácíme“ svému světu a „nalézáme se“ ve světě jiném, který je jeho obrazem.

Má-li ale mít naše četba smysl, máme-li skutečně proměňovat nejen život ve čtení, ale i čtení v život, je třeba právě toto zrcadlení rozbít. „Knihy, které nás činí šťastnými, bychom si mohli, kdyby bylo nejhůř, napsat také sami. To, co potřebujeme, jsou knihy, které nás zasáhnou jako nejbolestivější rána osudu... Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře uvnitř nás,“ napsal mladý Franz Kafka. Podaří-li se to někdy, pak podle Manguela „čteme se zatajeným dechem, s chvěním... jako kdyby se někde hluboko v nás otevřela vzpomínka - a my poznali něco, o čem jsme netušili, že v nás je... a jsme potom starší a moudřejší.“ Jeho Dějiny čtení takovou možnost nabízejí.

***

NAUČNÁ LITERATURA KNIHA TÝDNE

Dějiny čtení

Alberto Manguel

Přeložila Olga Trávníčková.

Vydalo nakladatelství Host,

Brno 2007.

478 stran.

O autorovi| VÁCLAV VANĚK, Autor (* 1963) je literární historik, přednáší na FF UK

Autor: